cestopis Martiny Stěhulové ze zájezdu Bretaň na kole
Před odjezdem a den první
„Do Bretaně? Proč zrovna do Bretaně?“ zeptala se mě na jaře kamarádka, když jsem jí horlivě s nadšením oznamovala cíl naší letošní dovolené. Moje odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Již dlouho jsme s přítelem přemítali, kde strávíme naše první společné léto. On jezdí rád na kole, já ráda poznávám více míst během jednoho pobytu, volba tedy padla na cyklozájezd. A proč ta Bretaň? Poté, co jsem navštívila Irsko a Skotsko, neodolala jsem další podobné části Evropy. Chvíli jsem dumala nad myšlenkou, že snad ve mě koluje keltská krev, která mě ponouká jezdit do takových míst. Leč slovansky jsem usoudila, že jediné, co ve mě koluje je touha po poznání. Netušila jsem, jak moc Bretaň tuto letní cestovatelskou touhu naplní.
Ještě před odjezdem jsem si naordinovala tréninkový výjezd v Jizerských horách, abych poznala, čeho všeho na kole (ne)jsem schopná. Výlet mě na Bretaň připravil v celku skvěle, neb kromě zvlněné krajiny a sem tam kopce se někdo tam nahoře rozhodl, že mě vytrestá a spustil déšť s větrem i bouřkou. Zvládla jsem to s úsměvem a zjištěním, že na dovolené snad nebudu poslední „skuhrou“ na konci zájezdového pelotonu.
Existují prý dvě skupiny cestovatelů – první skupina jsou ti, kteří se na cílovou zemi detailně a pečlivě připraví, přečtou si veškerou dostupnou literaturu (pokud mají čas tak samozřejmě jen tu nejdostupnější) a s nosem zabořeným v průvodci pak brázdí cíl své cesty, nerozhlížejíce se kolem, maximálně pro porovnání reality s fotografií v průvodci. Do druhé skupiny spadají ti, kteří na sebe veškerou moc své destinace nechají dýchnout bez předchozích předsudků a informací, a svůj náhled na vše si nakonec vytvoří sami. Jejich výhodou je nevšednost zážitků, které nasbírají a nevýhodou fakt, že někdy opomenou to, co by opravdu vidět měli. My jeli připraveni tak napůl – počasí jsme raději sledovali týden předem, neb v tomto ohledu opravdu štěstí přeje připraveným, a co se týče zajímavých míst, rozhodli jsme se naše putování opepřit špetkou geocachingového dobrodružství a vyhledali si poklady na místech, kterými jsme podle plánu měli zhruba projíždět. Nutno dodat, že míru dobrodružnosti zvyšovala naše totální neznalost francouzštiny, tudíž jsme o některých pokladech věděli jen to, na kterých souřadnicích je najdeme – proč je tam hledáme, jsme se většinou měli dozvědět až na místě.
Cestovní horečka projevující se horlivými přípravami a balením ještě té a tamté věci kulminovala právě včas a my se konečně autobusem vydali za hranice České republiky a tím i za hranice našich všedních dnů.
Den druhý
První, co nás hned následující den ráno přivítalo, bylo Vannes, městečko s malým přístavem, hrázděnými domy a gotickým kostelem, v němž v době našeho příjezdu končila nedělní mše. Nejprve jsme se nakrmili architektonickou krásou křivolakých uliček, pak si i žaludek svým neustálým kručením žádal své. Nastal tedy první okamžik, ve kterém jsme byli donuceni použít naši lámanou francouzštinu naučenou z letáčku, který jsme dostali před odjezdem. Pravda, měla jsem ještě záložní Francúštinu do vrecka, ale to byla opravdu poslední pomoc od slovenských bratov. V malé boulangerie jsem nervózně vystála frontu, pak na mě přišla řada a ze mě trhaně vypadlo cosi jako: „dos kroasan“, což se náhle setkalo s pozitivní a správnou reakcí a na pultíku přistály dva čerstvě upečené a zabalené rohlíky. Pak přišlo na řadu placení a já si uvědomila, že číslovky stále ještě neovládám – co budu dělat? Uf, mají displej na pokladně, zaplatila jsem tedy, dostala nazpět drobné a s pocitem malého vítězství, že to nějak půjde, jsem odešla.
Po výtečné snídani jsme vyrazili z Vannes na cestu kolem Morbihanského zálivu. První setkání s oceánem bylo poetické – na jednom z mnoha malebných míst jsme zastavili, aby naše chuťové pohárky prozkoumaly salinitu vody a zuby aby se zakously jak jinak než do pravého českého schnitzelu. Po typicky českém obědě na typickém francouzském pobřeží jsme si slíbili, že další oběd už bude místní.
Po jídle jsme se vydali za hlavním cílem našeho dnešního výletu, kterým byla pravěká hrobka na ostrově Gavrinis. Na samotný ostrůvek se lze dostat lodí z malého přístavu a cesta trvá asi deset minut. Na místě jsme zjistili, že ani při troše dobré vůle nejsme schopni porozumět jedinému slovu naší francouzské průvodkyně ostrovem, a tak jsme se vrhli k informačním tabulím, kde, jak nám pak došlo, byly informace sice anglicky, ale velice velice převelice stručně (oproti délce řeči naší průvodkyně, jíž jsme porozuměli jen „manifik“). Uznali jsme, že to celé asi magnifique bude, obohatili jsme naši chabou francouzskou slovní zásobu a celým ostrůvkem pak raději procházeli sami. V hrobce jsme se k naší skupince opět připojili a průvodkyně mi dokonce dala baterku, kterou mělo ještě pár dalších vybraných jedinců. Stalo se pak, že při výkladu všechny baterky kromě jediné svítily vždy na jedno místo. Naše ranní vítězné pocity byly ty tam, a my se jazykově ztráceli mezi řádky.
Pak už nás čekal jenom dojezd do prvního kempu, cestou jsme ještě navštívili malebný kostelík nedaleko našeho cíle. Pak už následovalo jen stavění stanu, vaření....a pívo na dobrou noc.
Den třetí
Na druhý den nás čekala trasa Auray – Locmariaquer – Carnac. V Auray jsme nechali kola přivázaná k zábradlí a prošli si liduprázdné kamenné uličky starší části. Dokonce jsme v jedné objevili malé dveře, které mohly vést leda tak do říše divů a otevřít je mohla jen malá Alenka. Zatímco tato čtvrť se právě probouzela, novější část města už byla ve stavu plné bdělosti. Konaly se zde trhy, ulice byly lemovány stánky s nejrůznějším zbožím – od oblečení, šperků přes umělohmotné domácí potřeby až po voňavé klobásy, barevné koření, „smradlavé“ sýry, naložené olivy, naložená rajčata...zkrátka celé to tržní divadlo bylo jak pro potěchu oka, tak pro potěchu čichových a chuťových buněk. A do těch všech vůní jídel se i místní Bretonci navoněli – kdokoliv kolem nás prošel, zanechával za sebou příjemnou vůni parfému nebo kolínské.
Auray jsme opustili a vyrazili k poloostrovu Locmariaquer. Během krátké chvíle nám Bretaň ukázala svou další tvář – seslala na nás déšť. Nejprve jsme ho chtěli přečkat pod skupinou stromků. Jak jsme tak čekali a pozorovali místní, kteří nás v dešti míjeli, zjistili jsme, že lidé z této oblasti asi opravdu nebudou z cukru. Déšť nedéšť, bez pláštěnek, deštníků či dalšího vybavení se v tom nečase pohybovali úplně klidně. Když už stromky začali pouštět více a více kapek, rozhodli jsme se vyrazit též. Oblečená do cykloponča, se slunečními brýlemi na hlavě a s helmou, vypadala jsem asi jako když se dříve prováděla branná cvičení proti jadernému útoku. Kolemjdoucí mě mnohdy počastovali pobaveným úsměvem. Trasu jsme se rozhodli zkrátit a vyrazili rovnou do Carnacu. Cestou jsme ale měli za úkol odlovit dvě kešky.
Ačkoliv jsme věděli, že tato oblast je posetá menhiry a dolmeny a různými posvátnými kameny, nedali jsme se zlákat těmi turisticky nejnavštěvovanějšími. První poklad, za kterým nás GPS vedla, byl v místě, kam se moc turistů asi nepodívá. Octli jsme se v lese, kde byly řady kamenů. Liják neustával a celé místo dostávalo tajemnou atmosféru, dovedla jsem si mezi kameny a stromy obrostlými břečťanem představit starodávné druidské obřady. Místo asi mělo i nějakou zvláštní sílu – šipka na GPS se najednou z ničeho nic točila dokola a nechtěla se ustálit na jednom určitém směru. Po chvilce hledání jsme našli vytouženou krabičku a mohli jsme tak vyrazit na druhý lov.
Ten nás opět čekal v lese, kde kromě dvou řad kamenů stál také ohromný menhir. Byli jsme rádi, že jsme se na takové místo dostali, nebýt geocachingu, rozhodně bychom sem nezavítali.
Navíc v zápalu hledání nám přestal vadit i neustávající déšť. Po nalezení druhé kešky jsme již jeli rovnou do Carnacu, cestou jsme míjeli další a další řady balvanů – člověk by řekl, kam se hrabe Stonehenge, kdo chce vidět něco pořádného, ať si radši zajede sem. Opravdu se vyplatí najít si i méně známá místa, která stále ještě nesou určitého genia loci a nejsou neustálými nájezdy turistů vyčpělá.
V Carnacu na náměstí jsme si sušili věci na sluníčku, jenž konečně vystřídalo déšť. Podívali jsme se do kostela, kde zrovna tou dobou někdo cvičil na varhany. Kostely, zejména ty starší, tu mívají dřevěné modré stropy – snad že by připomínka oceánu?
Po odpočinku a druhém úspěšném nákupu v boulangerie jsme se vydali do kempu.
Den čtvrtý
Trasa čtvrtého dne neměla být nijak náročná. Cílem bylo objet poloostrov Quiberon. Ráno se nám ale moc vyjíždět nechtělo, jelikož pršelo. Naši stanoví sousedi však měli k dispozici zaručenou norskou předpověď, podle níž mělo v jedenáct hodin dopoledne přestat pršet. Nevěřila jsem, že pro Bretaň existuje něco jako přesná předpověď počasí, ale ukázalo se, že seveřani opravdu viděli do budoucnosti. Déšť ustával a my se po jedenácté vydali na poloostrov. Zvolili jsme nejprve cestu podél pláží, kde jsme zastavili, abychom si prohlédli železobetonovou věž, pozůstatek z 2 světové války. Je to stejné jako u nás, bunkry a pozůstatky jsou cílem sprayerů a jsou plné odpadků. I tak nám to zastavení stálo za to. Pak jsme po cyklostezce pokračovali dál a napojili se k hlavnímu tahu směrem na poloostrov. Ten je v nejužším místě právě tak „široký“, že se tam vejdou vedle sebe pouze železnice a silnice. Stále jsme mířili do nejzazšího bodu poloostrova. Mezitím se udělalo pěkně, takže jsme během jízdy chytali i trochu toho bronzu. V městečku nesoucím stejné jméno jako poloostrov jsme opět hledali poklad. Nacházel se nedaleko místa, kde lovil jeden rybář. Naše nenápadná hra nezabrala, on ihned poznal, co tam děláme, a sám nám místo s pokladem ukázal – že by strážce kešky? Spíše zpruzený rybář, kterého hledači den co den na jeho oblíbeném místě ruší.
Žaludek se ozval a nastal čas oběda. Poohlíželi jsme se po vhodné restauraci hned podle několika kritérií:
- cenově dostupná
- anglicky mluvící
- s lístkem, jemuž porozumíme
- příjemně působící.
Po chvíli hledání jsme museli přidat ještě další bod:
- otevřená.
V odpoledních hodinách totiž spoustu restauračních zařízení zavírá a tak s myšlenkou pozdního oběda leckde nemáte šanci.
Nakonec jsme museli vybrat tu, kolem níž jsme prošli několikrát s hodnocením „tam v nejhorším případě“. Jelikož splňovala hlavně kritérium e) a pak také c). S angličtinou personálu to nebylo moc valné, ale nakonec jsme se domluvili a dostali co jsme chtěli: makrelu a kalamáry, cidre a bretonské pivo Brit.
Najedeni, spokojeni jsme se pomalu vraceli nazpátek. Vraceli jsme se kolem Cote Sauvage – divokého pobřeží, které je lemováno písečnými plážemi a vysokými útesy, omývanými divokými vlnami oceánu. Stihli jsme se i vykoupat ve vlnkách odlivu (což zdaleka není tak takový zážitek, jako nechat se spláchnout přílivovými vlnami:). Cesta zpět byla pak jen příjemnou tečkou za dalším pěkně stráveným dnem. Večer nás ještě čekalo překvapení v podobě bujarých oslav a ohňostroje – Bretonci slavili státní svátek (kterých tu během roku mají opravdu požehnaně).
Den pátý
Vstávání do dalšího rána bylo opět deštivé, odjezd autobusem, který nás měl přesunout o několik desítek nezáživných kilometrů dál, byl naplánován na devátou hodinu. Kupodivu v 9:01 všichni seděli na svých místech i se svými sousedy:) Začali jsme se pomalu rozjíždět k louce, kde ještě před pár minutami stály naše stany, autobus měl v plánu se zde otočit. Jenže ouha, slibný rozjezd velice rychle skončil. Promáčená louka neunesla vozidlo s celým nákladem, zadní kola zapadla a nebylo možné vyjet, a to ani po vystoupení všech cestujících ven. Započala se tedy „akce Z“, kdy muži spolu s řidiči kopali, odhrabávali, roztláčeli a ostatní se dívali, povzbuzovali, drželi palce, komentovali a chodili si do recepce koupit „ještě jednu bagetu“.
Po dvou a půl hodinách lítého boje přijel traktor a pomohl autobusu vyprostit se ze zajetí bláta a mohli jsme vyrazit. Cílem ovšem nebylo naplánované Pont l’Abbé, jelikož jsme ztratili příliš času. Etapu jsme tedy museli zkrátit a jeli jsme rovnou poblíž majáku Phare d’Eckmühl, který byl k naší smůle zavřen, jelikož byl státní svátek. Ovšem creperie poblíž byly otevřené, tudíž jsme neváhali zasednout do jedné z nich a poprvé ochutnat palačinku se slaným karamelem. Z počátku to byla poměrně nezvyklá směs chutí, ale čím víc jsem jedla, tím víc mi chutnalo – asi se k tomu člověk musí projíst jako třeba k olivám. Nutno podotknout, že jsem si na tuto nezvyklou chuť vytvořila později závislost. Jakmile byly naše chuťové buňky nasycené a spokojené, vyrazili jsme na cestu podél pobřeží, kde jsme se kochali obřími vlnami tříštícími se o skály na břehu. Byla to opravdu nádherná podívaná!
Pak jsme odbočili do vnitrozemí ke kalvárii Tronoën. Uvítalo nás poklidné místo s kostelíkem a uklidňující hudbou linoucí se zevnitř. Sochy kalvárie byly porostlé mechem, vypadaly jako zkamenělí skřítci.
Vůbec atmosféra bretonských kostelů mě uchvátila. Všude čerstvé květiny, hrající hudba, prosvětlené okenní vitráže, příjemná atmosféra...Říkala jsem si, jak by to dopadlo asi u nás, kdyby den co den byly kostely takto zpřístupněny. Obávám se, že by i ta nejposlednější dřevěná socha v tom nejzapadlejším kostelíku byla ukradena a prodána.
Od kalvárie do kempu jsme zvolili cestu po silnici, neb den byl opravdu větrný. Po příjezdu na místo následovala již jen zaběhlá rutina: stan, sprcha, jídlo, pívo, odpočinek...
Den šestý
Následující den jsme měli dorazit na samotný „konec světa“, tedy nejzápadnější místo Bretaně a zároveň Francie – Pointe du Raz. Při snídani jsem pomyslela také na to, že dnes budu mít tu skvělou příležitost ochutnat francouzskou delikatesu – šneky. Říkala jsem si, že když jsem zvládla skotský haggis (z ovčích vnitřností), tohle bude hračka. Výhodou dneška také bylo, že jsme nemuseli ráno nic balit, neb jsme v tomto kempu trávili ještě následující noc. Vyrazili jsme směrem na Pointe du Raz, nejprve přes městečko Audierne. Cestou jsme si na pobřeží opět vyzvedli jeden poklad. To nám poskytlo dobrou příležitost být svědky toho, co dělají Bretonci na místo českého houbaření. Jen tak s kyblíkem a nějakým rydlem si vyjdou při odlivu na skalnaté pobřeží a sbírají slávky.
První místo v Audierne, které jsme viděli, byla výstava bójí a majáčků , které jsou v oceánu pro různé účely. Pak jsme se vydali projít městečko. Audierne bylo dříve chudým městečkem – místní obyvatelé dokonce prý úmyslně nechávali okolní lodě ztroskotávat na jejich pobřeží, aby je mohli oloupit o jídlo a cennosti. Pasoucímu se skotu přidělali k rohům lucerničky a ty pak z oceánu vypadaly jako majáky.
Dnes je na první dojem patrné, že Audierne se netěší takovému rozkvětu jako například Vannes nebo Auray, i přes to má své kouzlo. Na kopečku stojí naproti sobě hned dva kostelíky, pokud dovnitř vejdete, opět vás mile překvapí modré stropy.
Vyjeli jsme z města a ještě se stavili v supermarketu pro nějakou svačinu na dnešní den. Zde jsme potkali prvního Bretonce – myče oken- který se s námi dobrovolně anglicky dal do řeči. Když jsme narazili na počasí, sdělil nám, že „tomorrow will be ´ot´ “, z čehož nám až po chvíli došlo, že Francouzi nevyslovují h a bude tedy pěkně teplo:)
Jakmile jsme opustili supermarket i našeho nového kamaráda a vyjeli na silnici, začalo pršet. Po předchozí zkušenosti jsme si jen vzali pláštěnky, ale nezastavovali na úkryt, však už to na Pointe du Raz nebylo zas tak daleko. Čím jsme se ale vytyčenému cíli blížili, tím více pršelo a tím větší byla zima. Na samotném místě bylo spoustu autobusů, spoustu turistů a také velké zázemí pro davy, které sem bez pochyby míří den co den. Od tohoto centra se na samotný mys musí po svých. Kola jsme uzamkli a zamířili k mysu. Vítr byl čím dál silnější, déšť též, ale my se nevzdávali (na konci nás čekala zároveň odměna v podobě pokladu). Jediné, co opravdu nebylo pohodlné, byly cyklistické boty (které právě stihly doschnout, aby zase byly mokré). Konce světa jsme dosáhli, ale příliš jsme se tam nezdrželi, neb se do nás opravdu pouštěla zima. Stihli jsme najít poklad, vyfotit se a jít zpět.
Poté jsme se naobědvali, ale zima nás neopouštěla. Šli jsme se tedy podívat do promítací místnosti v turistickém centru, kde promítali dokument o životě v této oblasti Bretaně. Dvacetiminutový film jsme shlédli hned dvakrát, jelikož počasí venku se neumoudřovalo a my byli stále mokří. Pak jsme si ještě dali čaj v místní kavárničce, kde jsme si vybrali místo hned u topení. Nebyli jsme jediní zmrzlí cyklisté (z pánských záchodů jsme slyšeli větrák pokaždé, co se otevřely dveře – patrně se někdo také sušil:) inu „vynalézaví Češi“:).
O tomto místě zdejší obyvatelé prý žertují, že za hezkého počasí je vidět Socha Svobody. My žertovali, že mění-li se dle statistik počasí v Bretani až šestkrát denně, je „sakra“ už čas na tu změnu!
Výlet na vedlejší mys Cap Sizun a na šnečí farmu jsme vzdali, mraky se evidentně nehodlaly roztrhnout.
Cestou do kempu jsme se ještě stavili v Carrefouru nakoupit nějaké zásoby. Chůze mezi chladícími boxy nám nedodala, přijeli jsme pěkně zmrzlí. Výlet na konec světa jsme pak zpečetili namísto šneků bramboračkou a namísto cidru panáčkem Becherovky.
Den sedmý
Po noci plné obav z toho, jak dlouho ještě stěny stanu vydrží suché, jsme se probudili do krásného slunečného rána. Před námi byl den sedmý, s městečky Douarnenez a Locronan. V kempu se to začalo hemžit právě probuzenými cyklisty a živý plot, lemující naši osídlenou louku, se najednou proměnil v sušák triček, kalhot, šátků a veškerého mokrého vybavení, které hladově hltalo paprsky hřejivého slunka.
Jakmile nejdůležitější věci uschly, vydali jsme se na další etapu. Prvním cílem byl Pointe du Millier.
Byl- li včerejšek celodenní noční můrou cyklisty, dnes to byla odměna za „utrpení“, kterým jsme si prošli. Nebe bylo modré a bez mráčku, slunko pařilo do helem a vítr se schoval, aby nás nechal v klidu jet zvlněnou krajinou.
První zastávku jsme udělali v Pont-Croix, kde nás zaujal kostelík. Další zastávkou byl Pointe du Millieu, nejkrásnější část dne. Na tomto místě se dalo sejít k oceánu, který byl lemován krásnou malou plážičkou, na níž tam a zpět dorážely vlny. Neváhali jsme, takovou koupačku jsme si nemohli nechat ujít. Cachtali jsme se asi půl hodiny, pak nastal čas pokračovat dál, jelikož jsme nebyli ani ve třetině dnešní trasy. Po několika kilometrech nás přivítalo Douarnenez – poněkud větší přístav s milými uličkami a příjemnou atmosférou. Zjistili jsme, že i psi jsou zde natolik vychovaní, že po gentlemansku nosí šály – viz foto. Zde jsme se konečně donutili koupit pohledy a poslat je domů našim blízkým doufajíce, že pošta rozluští naše směrovací čísla ve tvaru 468 ?? a vše dojde v pořádku.
Z Douarnenez jsme pokračovali směrem na Locronan přes Kerlaz, kde jsme se zdrželi hledáním kalvárie. Setkali jsme se i s dalšími spolucestujícími, ptali se společně místních, ale nikdo o ničem takovém neslyšel, naopak se každý divil, co se to děje, že rozhodně dnes nejsme první, kdo se takhle ptá. Nakonec jsme usoudili, že onou kalvárií bude nenápadný křížek u silnice, to nám muselo stačit.
Jelikož slunce svítilo jako o závod, rozhodli jsme se návštěvu Locronanu přeložit na následující odpočinkový den a jet do kempu dříve, abychom stihli ještě jedno smočení se v oceánu. Než jsme tam ale dorazili, čekal nás opravdu skvost. Těsně před kempem byl kostel svaté Anny. Vypadal, jako by ho přesunuli z Anglie rovnou sem. Po této odměně už nebránilo nic zajetému „kempovému stereotypu“ a následnému plavání ve vlnách....
Den osmý
Následující den nás opět probudilo sluníčko, a tak nic nebránilo tomu, vyjet si do Locronanu. Městečko nebylo příliš daleko od kempu, kde jsme měli strávit i následující noc, takže to pro nás opravdu znamenalo spíš odpočinek.
Locronan nás opravdu přivítal v celé své kráse – nejprve jsme museli vystoupat poměrně krátký, ale zato prudký kopec a pak jsme se už jen motali středověkými uličkami kolem majestátné katedrály. Jelikož jsme na místo dorazili právě v době oběda, rozhodli jsme se, že si dáme palačinku v jedné z creperií, kterých tu bylo na náměstí bezpočet. A vybrali jsme si opravdu „tu pravou“. Jmenovala se U hladového vlka – což nemělo daleko k našemu fyzickému stavu. Jenže ten se prohluboval čím dál tím víc a co čert nechtěl, stáli jsme ve frontě déle, než jsme si představovali – nejprve došla vajíčka (která si následně vypůjčili z vedlejší creperie) a potom se ti před námi ukázali jako „čekající za skupinu“, takže místo jedné palačinky chtěli každý čtyři. Čekání se ale vyplatilo – slaný karamel opět zabodoval.
Palačinka ale nebyla sladkou tečkou na konci tohoto dne – to zařídil opět příliv, jehož část jsme ještě stihli po příjezdu do kempu, takže řádění ve vlnách vzalo znovu za své.
Den devátý
Namlsáni volnějším dnem předchozího dne jsme dnes uvítali možnost svézt se autobusem do městečka Crozon a další etapu započít až zde. Po nákupu dalších zásob jsme se vydali na objížďku tří mysů. Počasí se zdálo být nepřejícné, alespoň dopoledne.
První ze tří mysů, které na mapě spoluvytvářejí postavu obra, je Kozí mys – Cap de la Chevre. Zde se také nachází maják a památník námořníků a pilotů, kteří se na svých cestách ztratili. Celé pobřeží je zde lemováno malými nekonečnými pěšinkami a vystláno fialovo-růžovo-žlutým vřesovým kobercem. Sluníčko se skrz mraky moc neprobojovalo, tak jsme se po vlnitých silničkách vydali do dalšího cípu poloostrova – Pointe de Dinan. Zde nás čekala barevná podívaná na nekonečné běhouny vřesu, vyzívající si do něho lehnout – kdo tak ale učiní, je zklamán, jelikož vřes svými malými jehličkami píchá do všech částí těla.
Skaliska mysu nás učarovala tak, že jsme neváhali a na jednom velkém balvanu jsme si rozdělali obědový piknik. Odpolední čas s námi trávily i ještěrky, vyhřívající se na slunci. Náš oběd také zlákal racky, kterým jedno sousto ze slušnosti rozhodně nestačilo. K tomu jsme se kochali výhledem na moře a útesy, které byly mořem vymlety do nejroztodivnějších tvarů.
Jakmile jsme se dosyta vynadívali, vyrazili jsme na třetí výběžek, Pointe de Penhir. Cestou nás zlákal oceán a na chvíli jsme vyměnili cyklo oblečky za plavky a šli jsme si opět poblbnout do vody, abychom pak pokračovali vesele dál. Pointe de Penhir nás přivítal zamlžený – mraky byly neobvykle nízko a z hladiny oceánu se valily na břeh. Příliv dokončoval pomalu svoji dnešní práci. Ačkoliv rozhled na ostatní mysy a městečka v dáli byl značně omezený, mlha tomuto místu dodávala zvláštní atmosféru. I památník, který tu nechal postavit Charles de Gaulle jako připomínku padlých Bretonců během 2. světové války, najednou v tom oparu získal na větší důstojnosti.
Nedaleko mysu se rozkládají zbytky Hitlerova Atlantického valu. Je celkem zvláštní jím procházet, obdivovat tloušťku železobetonových staveb a představovat si, že před více než půl stoletím zde pobíhali místo turistů němečtí vojáci.
Aby toho všeho nebylo málo, na cestě mezi valem a naším kempem jsme se ještě zastavili u megalitické řady Lagatjar. Večerní příjezd do kempu jsme pak zakončili stylově – k večeři byly fazole „po bretaňsku“.
Den desátý
Další den ráno jsme balili veškeré věci a opět jsme se převezli autobusem o nějakých 70 kilometrů dál. Výsadek proběhl v městečku Gumiliau, které je spolu se sousedním St. Thégonnec významným díky kalváriím, jenž se nachází poblíž kostelíků. Bylo opravdu na co koukat. První kalvárie měla dokonce dvířka, vedoucí do její vrchní části. Z té prý dříve kněz komentoval jednotlivé výjevy z Kristova života zdobící kalvárii.
Po prohlídce obou měst jsme se ještě díky geocachingu podívali k nedalekému pramenu, u něhož stála budova, sloužící jako prádelna.
Pak už jsme pokračovali do Morlaix – po cestě jsme pořádným lokem vody oslavili 333 bretaňských kilometrů. Silnička do říčního přístavu nebyla dlouhá, o to byla zábavnější. Delší „skopce“ střídaly „dokopce“ a co jsme si poctivě sjeli, museli jsme si i vyšlapat nahoru. Těsně před Morlaix se vedle nás přehnal francouzský rychlovlak TGV. Pravděpodobně vyjížděl z nedalekého nádraží, jelikož jeho pohyb dosahoval rychlosti spěšného vlaku na trase Hradec Králové-Pardubice:)
Kola v Morlaix jsme zaparkovali na malém náměstí nedaleko obrovského železničního viaduktu, jenž je dominantou celého města. Prošli jsme si klikaté uličky a svoji návštěvu stvrdili jednou slanou gallete se sýrem, šunkou a žampiony. Po obědě jsme se vydali směrem ke Grand Cairn, v Trenéz jsme si na chvíli poseděli na pobřeží a sledovali jsme rychlý příliv – opravdu nás překvapilo, že ačkoliv byla hladina oceánu poměrně klidná, stoupala docela rychle.
Do kempu nám zbývalo asi 24 kilometrů, což jsme překonali celkem rychle a bez větších obtíží. Tentokrát se večerní tečka opravdu povedla – chuťové buňky si lebedili nad tuňákem na grilu.
Den jedenáctý
Vstávání a snídaně proběhly standardním způsobem, jako předchozích deset rán, rychle jsme měli sbaleno a mohli jsme vyrazit. Dnes bylo na programu pobřeží Cote Granite neboli Pobřeží růžové žuly a Ile Grande. V Lannionu jsme dokoupili zásoby a už také nějaké suvenýry v podobě slaného karamelu a máslových sušenek a vydali se směrem na Ile Grande. Cestou jsme minuli zajímavou stavbu planetária, která vypadá jako obrovský golfovým míček. Na samotném poloostrově Ile Grande jsme dojeli až k ptačí rezervaci. Kromě ptactva tu byla ještě jedna zajímavost – pobřeží poseté kamennými mohylkami. Bylo to právě vhodné místo k obědu a dokonce i k meditaci:)
Pak jsme pokračovali do Trégastelu, kde jsme konečně mohli spatřit růžovou žulu, a navštívili jsme i místní akvárium. Bylo to docela zajímavé, jelikož ryby a rostliny, které tam byly chovány, se vyskytují v pobřežních vodách. Navíc stavba celého akvária byla umístěna do velkých žulových balvanů, které tvořily jednu velkou skálu – architekt se zde opravdu vyřádil.
Když jsme se dostatečně vynadívali na malé i velké rybky, pokračovali jsme směrem do Ploumanachu, kde na pobřeží stojí soška jednoho světce, který údajně nevdaným dívkám zaručí manželství – uvidíme, zda je to pravda či ne. :D Po odprošení svatého zbyly jen síly na jízdu do kempu a následný relax.
Den dvanáctý
Když jsem se ráno vzbudila, uvědomila jsem si, že ani nevím, kolikátý den už to vlastně putujeme. Tělo se ovšem hlásilo o odpočinkovější program, což jsem mu nechtěla, ani nemohla upřít. Na řadě byl totiž opět den bez kol. V klidu jsme posnídali, sbalili věci a nasedli do autobusu, jenž si to s námi hasil po silnici ke skalnatému mysu Cap Fréhel. Sluníčko slibovalo pěkný den a mé ctěné pozadí bylo rádo, že si dnes místo cyklosedla zkusí něco jiného.
K mysu jsme si došli klikatou pěšinou lemující okraj útesů. Bohužel jsme netušili, jak moc se ta cesta klikatí, a že ačkoliv je mys s majákem co by kamenem dohodil, nejsme s to stihnout sraz za mysem u pevnosti Fort de la Latte. Cestou nás také přepadly potřeby. Hlavní z nich byl hlad – nepočítaje s delší dobou na cestě jsme si samozřejmě nic nevzali, a jelikož jsme ani neměli moc času, koupili jsme si první „paletky“ (máslové sušenky), které se namanuly a po cestě vesele chroupali (na zahnání okamžitého hladu se to hodilo, pocit jsme měli o to lepší, že opět konzumujeme něco „bretaňského“). Tuším, že jsme nakonec na procházce byli asi o dvě hodiny déle, než se původně plánovalo. Za ty výhledy na oceán, kterak ho brázdí plachetnice a lodě, to stálo.
Rozhodli jsme se, že navštívíme i Fort de la Latte. Ačkoliv byl výklad opět veden ve francouzštině, všude byly rozsáhlé popisky anglicky, tudíž jsme se opravdu dozvěděli mnoho – rozhodně více než na Gavrinisu:)
Den ovšem tímto ještě neskončil. Před námi bylo korzárské město Saint Malo. Tam jsme doslova vběhli do ulic, hnáni hladem a chutí na nějakou dobrou teplou večeři. Usadili jsme se v jedné z restaurací přímo za hradbami, které obhánějí celé historické centrum. To, že jsme opět dlouho luštili jídelní lístek, tentokrát nebylo na škodu, jelikož i číšník si dával s obsluhou na čas. Každopádně večeře s darů moře za to čekání stála. Ještě jsme stihli na hradbách západ slunce a podél pláže jsme se líně ploužili směrem ke kempu, který byl od centra vzdálen už jen necelé 3 kilometry.
Den třináctý
Umělec David Černý na svém výtvoru Entropa zobrazil Francii s nápisem „ Gréve!“ neboli stávka, my jsme se ale dnes brzy ráno přesvědčili, že v Bretani se pracuje pilně od kuropění. Koho neprobudil budík, kdo se nevzbudil sám, měl jedinečnou možnost zaposlouchat se do zvuků sekačky a auta popelářů a vůbec dopravy za živým plotem, u kterého stály naše stany.
Že to nebude obyčejný den, značily i zvláštní zvuky linoucí se z umývárek. Mladík s afrem a la Jackson’s 5 právě uklízel prostory a pobrukoval si jednu operní árii. Evidentně byl ve velice dobrém rozpoložení – někteří z nás si i během čištění chrupu broukli pár tónů s ním.
Do kempu zavítal i pekař, k němuž jsme se slétli všichni jak mouchy na pivo, abychom ho zbavili přebytečného nákladu baget a croissantů v jeho maličkaté dodávce. Myslím, že i on měl dnes důvod k dobré náladě.
První naší dnešní zastávkou byly Rochers Sculptures – hlavy vytesané do skal. Slepý a hluchý mnich tu na pobřeží kdysi vytesal výjevy ze své současnosti. A že bylo na co koukat: muž tahající ženu za vlasy, lev polykající ruku člověka, důstojný pán v klobouku....
Nedaleko vytesaných reliéfů stála kaplička Notre Dame des flots, kde jsme si našli další poklad a vydali se dál.
Před námi bylo městečko Cancale, známé především lovem a zpracováním ústřic, což naznačuje i fontána na náměstíčku před katedrálou. Dvě ženy zvedají z moře koše plné ústřic, z děrovaných košů teče pak nabraná mořská voda. Cancale nám připravilo jeden horký okamžik našeho putování. Při procházce městem jsem se náhle zastavila a začala hekticky prohledávat cyklobrašnu, neb jsem si vzpomněla, že jsem od rána neměla v ruce klíče od zámku, kterým jsme zamkli naše kola na náměstí. Černých pár minut hledání, kdy se mě zmocňovala panika a úzkost a nápady, čím budeme zámek přeřezávat, naštěstí skončilo happyendem a my se mohli pokojně promenádovat po městečku.
Po stresujícím zážitku jsme odemkli kola a dali se směrem k Dol-de-Bretagne. Cestou jsme se vzhledem k pěknému počasí chtěli ještě vykoupat. Jenže jsme nezaregistrovali, že je odliv, a jeli dál na „ještě hezčí místo“, až jsme v Dol-de-Bretagne zjistili, že je to zrovna ten rychlý odliv, kterými je tato oblast známá. Chtěli jsme si aspoň smočit nohy – na pláži jsme nechali kola a snažili se „dohonit“ ustupující hladinu oceánu. Chvíli jsme šli pískem, ten se ale potom změnil v jemňoučké blátíčko, a to nešlo jen tak dostat z nohou dolů. Došli jsme k vodě (jež byla opravdu opravdu opravdu daleko od břehu) a zpět a pak vyplácali všechnu vodu v lahvích abychom se zbavili toho bláta. V dálce jsme z pláže viděli Mont Saint-Michel.
Šlápli jsme do pedálů a posledních pár kilometrů k autobusu, který nás potom odvezl do posledního kempu. Tam následovalo poslední vybalování, poslední stavení stanu, poslední večeře z vařiče...
Den čtrnáctý
Poslední ráno jsme museli vstávat opravdu brzo, abychom měli dostatek času na prohlídku kláštera Mont Saint-Michel. Nejprve jsme museli dojít podél kanálu Le Couesnon asi 2 km k autobusům, které přepravují turisty po úzké silničce přímo před brány. Silnička je několikrát do roka zaplavena přílivem a z hory svatého Michala se tak stává ostrov. Rozdíl výšky hladiny při přílivu a odlivu je tu až 15 metrů, což je nejvíce v Evropě, a odlivem voda „uteče“ až do vzdálenosti 15 kilometrů od pobřeží. Kolem se vyskytují tekuté písky, a jak jsme se dozvěděli, mnoho mnichů při své pouti na horu nedošlo a zmizelo právě v nich. Jinak zajímavé je, že ostrov leží na hranici s Bretaní a Normandií a v mnoha obchodech se suvenýry jsme viděli kreslené obrázky, kterak se tyto dvě části hádají, komu vlastně patří.
Z autobusu jsme zahlédli množství bagrů a jiné techniky, které odhrnovali písek z mořského dna, jenž se sem dostal s přílivem. Později jsme se dozvěděli, že se snaží o to, vrátit dno do původního stavu před mnoha sty lety.
Za branami opevnění nás čekaly křivolaké úzké uličky, lemované creperiemi, obchody se suvenýry, restauracemi. Naštěstí tak brzy ráno nebyly přeplněné turisty a bylo tak možno udělat několik romantických fotek bez přítomnosti cizího člověka. Hlavní ulicí Grande Rue jsme došli do opatství.
Procházet prostory určené zdejším mnichům bylo uklidňující. Ať už chceme nebo ne, tomuto místu nemůžeme genia loci odpírat. Až je skoro k podivu, že je to světským očím zpřístupněno. Atmosféra všech místností je přes fotografii totiž nepřenositelná. Jak jsem procházela chrámem, křížovou chodbou okolo rajské zahrady či jídelnou, moje duše si lebedila a čerpala ten zvláštní klid. Tak trochu mě napadlo, jaké by to bylo zavřít se tu třeba na měsíc. Jediné, co tu připomínalo shon tam z pevniny, byli ti turisté – občas se ale podařilo je setřást a užít si tu nádheru osamotě.
Návrat do shonu byl rychlý – ještě jsme to stačili oslavit závěrečnou palačinkou se slaným karamelem a pádili jsme k autobusu. Pěknou tečkou na závěr byla letadla, která proletěla nad ostrovem a vytvořila nad ním francouzskou trikoloru a nám nezbylo než říct:
Adieu Bretagne!
Autorkou cestopisu je Martina Stěhulová.
Autorem fotek je Roman Kříž