V minulosti byli lidé přesvědčeni, že příliv a odliv, jinak také zvaný dmutí nebo slapové jevy, způsobuje vítr. I dávní mořeplavci však už tušili, že nějak souvisí s cyklem Měsíce. Teprve poté, co v roce 1678 Isaac Newton formuloval gravitační zákon, došli vědci k závěru, že příliv a odliv nastává vlivem gravitační síly Měsíce a Slunce. Nejsilnější je v místě, které je na zeměkouli aktuálně k Měsíci nejblíže, nejslabší naopak na nejvzdálenějším bodě. Při působení gravitace na jednu stranu Země se tato strana přibližuje k Měsíci a opačná strana se vlivem odstředivé síly od Měsíce vzdaluje, takže Země nabývá elipsovitý tvar. Linie břehu se při zdvihání a klesání hladiny postupně posouvá směrem k pevnině a od pevniny.
Slapové jevy se mění pokaždé, když se Země pootočí o 90 stupňů, tj. přibližně v šestihodinových cyklech. Přesně činí interval mezi přílivem a odlivem na stejném místě 6 hodin, 12 minut a 14 vteřin. Kdyby byla Země k Měsíci natočena stále stejnou stranou, k přílivu a odlivu by nedocházelo (moře pod Měsícem a na protilehlé straně Země by bylo stále asi o půl metru výše než po stranách). Nejvyšší úroveň hladiny se označuje jako velká voda, nejnižší jako malá voda.
Kromě Měsíce má na slapové jevy vliv také Slunce, i když ve srovnání s Měsícem je jeho vliv přibližně dvakrát menší. Je to proto, že je od Země výrazně vzdálenější. Pokud by bylo Slunce stejně daleko jako Měsíc, působila by jeho gravitace mnohem silněji, protože gravitace závisí jak na velikosti tělesa, tak na vzdálenosti. Zvláště silné přílivy a odlivy nastávají, když se Země, Měsíc a Slunce nacházejí na jedné přímce, to znamená při zatmění Slunce. Působící síly se sečtou dohromady, hovoříme o tzv. skočném dmutí. Naopak když spolu Země, Měsíc a Slunce svírají pravý úhel, síly se vzájemně ruší a dmutí je výrazně slabší. Pro tento jev se používá označení hluché dmutí. Ke skočnému dmutí dochází, je-li Měsíc ve fázi novu nebo úplňku, k hluchému dmutí zase, když je ve fázi dorůstání nebo ubývání.
V důsledku slapových jevů není úplně snadné měření nadmořské výšky, resp. stanovení od jakého bodu se nadmořská výška měří. Střední hladina moře se pro tento účel stanovuje dlouhodobým pozorováním přílivu a odlivu.
Rekordy v oblasti slapových jevů
Na volném moři se výška hladiny mění zhruba o 0,8 metru. Nejsilnější příliv a odliv na světě se vyskytuje ve Fundské zátoce v Kanadě, rozdíl ve výšce hladiny tam může dosahovat až 20 metrů.
V Evropě je dmutí nejsilnější v zátoce Mont Saint Michel, která leží na pomezí Normandie a Bretaně, zde dosahuje rozdíl něco kolem 13 metrů. Klášter Mont Saint Michel, který je druhou nejnavštěvovanější památkou Francie po Paříži, se tak dvakrát denně stává ostrovem, zatímco při odlivu ustoupí moře až 15 km daleko a odhalí tak mořské dno. Příčinou je obrovská masa vody z Atlantiku, která se při přílivu nahrne do úzkého Lamanšského průlivu. Voda si zde navíc musí k pobřeží razit cestu přes spleť ostrovů a souostroví, přes mysy a mělčinu – to vše ovlivňuje výšku dmutí.
Při odlivu jsou v této části Bretaně odhaleny rozlehlé pláže, což místní využívají mj. k tzv. pěšímu rybolovu. Síla dmutí v Bretani se využívá také k výrobě elektrické energie, přílivová elektrárna se nachází v ústí řeky Rance.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.