S Mundem na Podkarpatskou Rus

cestopis Martina Čermáka ze zájezdu na Zakarpatskou Ukrajinu

Prolog

Neděle 31. 7. 2011 – první část

Za oknem autobusu dopadají dešťové kapky na hladinu malého rybníčku a vytvářejí na něm kruhy. O moc dál vidět není, Toruňský průsmyk a nejspíš celou oblast halí hustá bílá mlha. Jsme třetí den na Zakarpatské Ukrajině, z toho druhý den prší a je mimořádně hnusně. Šedobílá obloha ani předpověď počasí navíc nevěstí žádné zlepšení. Ponořuji se do knížky Karla Čapka – Hordubal - vynikajícího psychologického dramatu o prostém dělníkovi, který se po osmi letech práce v Americe vrací s vydělanými penězi domů na Podkarpatskou Rus, kde očekává vřelé přijetí manželky a dcery. Všechno je ale trochu jinak, než si představoval.

Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako církev, člověk by smekl širák a nahlas pozdravil; tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a širá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok...

(Karel Čapek – Hordubal)

Co já vlastně vím o Zakarpatské Ukrajině a proč jsem vůbec tady? Ptám se sám sebe, zatímco déšť bubnuje na okénko. Jsme tu s Luckou asi především proto, že s CK Mundo jezdíme tak nějak už pravidelně. Poslední roky se nám sice už moc nechtělo jezdit takto organizovaně a každý den se lopotit s bouráním a opětovným stavěním stanu, ale po návratu vždy najdeme důvody, proč jet s touto duchem mladou cestovkou za rok zase.

No a na Podkarpatské Rusi (jak se to tu jmenovalo za první republiky) jsme dosud nebyli, přitom je to docela blízko a navíc velmi laciná záležitost. Jsou zde pravděpodobně krásné zelené hory – poloniny, určitě skanzeny lidové architektury a spousta dřevěných kostelů a především nás sem táhne v každém z nás kdesi ukrytý společný kus historie. Najdeme tu ještě památky na doby mezi roky 1919–1939, kdy jsme sdíleli společný stát a mnoho tisíc českých inženýrů a inteligence i prostých lidí pozvedávalo tento zapomenutý a zaostalý kraj? Tyto obrazy máme jistě do značné míry zkreslené romantickým zpracováním Ivana Olbrachta o Nikolovi Šuhajovi loupežníkovi (kterého známe však spíš z filmového a obnoveného divadelního představení Balada pro Banditu) či z baladického filmu o židovské komunitě na Podkarpatské Rusi Golet v Údolí (rovněž podle Olbrachta).

Mimo to, že Zakarpatskou Ukrajinu navštívila několikrát má kolegyně a vedoucí z práce (která ráda cestuje po civilizací nedotčených horách i jiných místech) toho moc o tomto tak blízkém a současně tak vzdáleném kraji nevím a přitom bych věděl rád. A proto jsme zde a doufáme, že se počasí zlepší.

Užhorod

Čtvrtek 28. 7. a pátek 29. 7. 2011

Vtip první:

• Jaké je rusky mluvící nářadí na devět písmen?
• Ukrajinec.

Naši Zakarpatskou cestu jsme započali o tři dny dříve, když jsme se v devět večer v Olomouci přidali k již téměř plnému autobusu CK Mundo mířícímu na východ. O dvě hodiny později přistoupil ještě poslední cestující – kratky ostravsky zobak – hlavní průvodce Zdeněk. Je mi odněkud povědomý a Lucka brzy poznává, kohože nám to připomíná – Vladimíra Putina ve vyšším a mladším provedení (Podotýkám, že Lucce se Vladimír Putin ne snad politicky, ale prostě jako chlap, líbí). Dalšími průvodci jsou sympatická medička Katka a jako třetí neméně sympatický Robin, který nás v průběhu zájezdu baví vtipy o Ukrajincích a informacemi o medvědech.

Pár hodin nočního převalování a kroucení na sedačkách a jsme na slovensko-ukrajinské hranici. Na slovenské straně je to pohoda, ale pak přijdou na řadu Ukrajinci. Trvá to nějaké dvě hodiny, značnou chvíli jen čekáme, posléze občas do autobusu vejde nějaký celník, vybere pasy či dokumenty od řidičů a odejde s nimi neznámo kam, ostatní pracovníci se pro nezaujatého diváka zcela zbůhdarma potloukají celnicí – co kdybych si prohlídl kufr tohodle auta, teď si dám cigaretu a jdu se asi na zbytek směny do kanclu prospat – jiný nechá jiné auto vyložit úplně celé a pak rovněž odchází, aby ho už nikdo nikdy nespatřil. Těžko v jejich práci hledat nějaký systém. Přesto po dvou hodinách vítězně odjíždíme, posouváme hodinky o hodinu dopředu a prakticky za okamžik vystupujeme v Užhorodu, neboť ten se nachází, coby kamenem dohodil za schengenskou hranicí.

Užhorod je největším městem Zakarpatské Ukrajiny (120 000 obyvatel) a za první republiky tu působilo mnoho Čechů i Slováků. Dodnes se tu nachází budova bývalého československého županátu, ale tam dojdeme až odpoledne. Teď je něco po deváté a my vyrážíme s Luckou na prohlídku městem. Jak je u CK Mundo zvykem, žádné stádo vedené deštníkem se nekoná, každý je vybaven mapkou a tipy, co zde stojí za navštívení a už je na každém, jak se svým časem naloží. Nám všem, kteří se k Mundu už několikátý rok vracíme, tento systém maximálně vyhovuje. Cestu do centra začínáme symbolicky na ulici Ivana Olbrachta. Není příliš opravená, jako ostatně vše mimo centra měst na Ukrajině, na silnici jezdí Lady a náklaďáky pamatující snad ještě druhou světovou. Čtyři kilometry za hranicemi a dvacet let nazpátek.

Na Olbrachtově ulici shlížíme do botanické zahrady a fotíme se u starých česky psaných nápisů na domech – Pivo, Víno, Pražená káva, Čerstvá šunka, Sýry apod. Ulice vede přímo do malého centra. Najednou je vše docela opravené, hlavně banky a lékárny, ve výloze krojované panenky a ručně vyšívané ubrusy, pěkný kostel, skoro jako u nás. Pomalý a bolestný, ale pokrok se na Ukrajině přece jen asi koná. Procházíme krátkým hlavním bulvárem, měníme ukrajinské hřivny (i jedna hřivna v hodnotě dvou našich korun je papírová bankovka), v infocentru si kupuji mapu. O kus dál stojí pěkná řeckokatolická katedrála, žádné cibule, ale interiér kostela je zřetelně jiný než na jaký jsme zvyklí z našich kostelů. Za ní leží užhorodský hrad – na první pohled přestavěný na barokní pevnost. Doma máme Špilberk, proto jeho návštěvu z časových důvodů vynecháváme a dáváme přednost blízkému skanzenu lidové architektury. Mezi dřevěnými domky z jednotlivých oblastí zaujme především velký dřevěný trojprostorový kostel, jaké známe z Beskyd či loni ze Lvova. Domky jsou pěkně vybavené, prodávají se tu „hand-made“ suvenýry, i když mám pocit, že až na zdejší vyšívané ubrusy je to ruční práce spíš z Číny.

Čas se krátí a jdeme se proto zpět do centra naobědvat. Teprve v krásné restauraci s vynikající místní kuchyní (zkoušíme boršč, palačinky a tzv. tokan) naplno poznáváme, že Ukrajina je asi první zemí, kde si připadáme jako opravdoví boháči, jako turisti ze západu. Na jednu stranu příjemný pocit, na druhou vůči místním lidem až jakási provinilost. Po obědě ještě podnikneme krátkou cestu k bývalému československému županátu (něco na způsob dnešních krajských úřadů) – je to pěkně opravená velká budova zámeckého typu - a dlouhou cestu k vzdálenému pravoslavnému kostelu, jehož velká zlatá cibule už z dálky svítí. Protože jsem nějak neodhadnul poměr vzdálenost - zbývající čas, vracíme se kolem řeky Už (tak se řeka jmenuje) téměř v poklusu.

Za Užhorodem opouštíme hlavní silnici a odbočujeme do hor, cesty jsou horší a za okny probíhají ukrajinské vesnice – na první pohled chudé, s nevzhlednými domy ze sovětských dob i s dřevěnými chalupami jako ze skanzenu, jenže stále obývanými. Zastavujeme, abychom se nesrazili s početným stádem krav, které kráčí proti nám (takto se vyhýbáme i v následujících dnech ještě mnohokrát). Stany rozbíjíme pod poloninou Boržava ve vesničce Podobovec nad slušně vypadajícím hotelem, na dojezdové spodní části místní sjezdovky, takže v noci budeme trošku sjíždět. V jediné sprše konáme na pár dní poslední hygienu, vaříme, mezi stany se pasou koně, o kus výš krávy. Před setměním začínáme v přístřešku nad hotelem společnou seznamovací karimatkapárty bez karimatek, zato s několika kolujícími flaškami alkoholu. Je nás tu asi čtyřicet a snad každé druhé z děvčat se jmenuje Lucka :-) Obloha se mračí a začíná poprchávat.

Polonina Boržava, déšť a mlha - otrava

Sobota 30. 7. 2011

Vtip druhý:

• To víte, že v Černobylu zařvali ve skutečnosti jen dva lidé?
• První zařval: Vypni to!
• A ten druhý: Nejde to!

Ráno balíme stany a věci do autobusu a přímo z vesničky vyrážíme na první tůru na poloninu Boržava. Zatím neprší, ale šedá obloha nevěstí mnoho dobrého. První fotografickou pauzu děláme u pěkného vodopádu v lese. Kousek od něj mladá Ukrajinka prodává borůvky. Když se s vypětím všech sil a supěním vydrápeme lesem na poloninu (odhadem 800 metrů převýšení), poznáme, že borůvky jsou zde opravdu výrazným artiklem. Nad hranicí lesa je celý hřeben porostlý travou a především právě hustým borůvčím. Mlha houstne, začalo pršet a za chvíli není vidět víc než na pár metrů. A tak jen kráčíme lány borůvek dál nahoru a později po hřebeni, všichni v pláštěnkách, boty postupně promokají a pouze tušíme, že by zde za pěkného počasí mohly být nádherné výhledy na kopce vůkol. Hustá mlha se jen místy protrhne na pár vteřin, sotva tak na to, aby člověk stihl vytáhnout foťák a vyfotit třetinu kopce, po kterém zrovna jdeme. Dál nic, jen bílo a déšť. Po čase dorazíme na cestu na hřebeni. Na terénních motorkách nás míjejí dva Ukrajinci s velikými nádobami na zádech plnými borůvek. O ty je zde coby výrazný zdroj obživy prý mezi jednotlivými skupinami sběračů docela boj. Dalším krátkým stoupáním vystupujeme na vrchol Vielikij Vierch (1 598 m n. m.). Je označen železnou čtyřnožkou, výhled se však opět bohužel rovná nule. Tak aspoň posvačíme, než nás smete prudký příval deště. Tak to pokračuje dál i zbytek cesty, mlha se nad částí hor protrhává, až když po několika hodinách traverzujeme z poloniny dolů, boty i všechno, co nekryje pláštěnka, durch promočené. Ale ten (byť mlhou rámovaný) výhled je rozlehlý a nádherný. Poslední prudký slejvák nás zkrápí až dole ve vesnici Rička. Po 1 100 metrech převýšení a 23 km v nepříznivých podmínkách jsme docela utahaní. Konečně je zde autobus stojící před malým obchůdkem, kam se zablácení a mokří nahrneme jako jeden muž, abychom ho téměř vykoupili, obzvlášť na odbyt jdou přelaciné láhve vodky. V archaické pultovce s všemožným zbožím si někteří z nás poprvé prohlíží vedle stařičké váhy dřevěné kuličkové počítadlo – sčot – neboli pokladnu.

Večerní tábořiště je opravdový hardcore – nevelký zatravněný pás mezi silnicí a řekou, na jednom konci keře plné odpadků. Všichni máme většinu věcí durch promočených a stále vytrvale prší.

Toruňský průsmyk

Neděle 31. 7. 2011 - dokončení

Vtip třetí:

• Kolik Ukrajinců je potřeba na vyměnění žárovky?
• Žádný. Lidi, kteří ve tmě září, nepotřebují žárovky.

Přestalo pršet a jen tak mrholí. Zavírám Čapkova Hordubala, navlíkáme s Luckou sandály a jdeme se kousek projít ven. V autobuse nás takto polehává a vegetí asi osm. Někteří nachlazení, jiný s nataženými svaly z náročného včerejška. Ostatní dnes šli na další túru na poloninu Čiorná Rípa, kterou budou končit právě zde, v Toruňském průsmyku. My s Luckou se prakticky až v mokrých botách před autobusem zbaběle rozhodli, že dnes nám to za to nestojí. Trmácet se za deště blátem do kopce s mírně nataženou kyčlí, když navíc není šance ani na jediný byť sebemenší výhled, se tentokrát nebudeme a vsadíme na odpočinek a to, že se další dny vyčasí. Po odpoledním návratu zablácené unavené skupiny, která má dobrý dojem asi jen z toho, že cestu prostě ušla, a dalšímu průběhu zájezdu soudím, že jsme se rozhodli správně.

Zatím tu ale za mrholení s Luckou procházíme blátivé parkoviště, fotím si ceduli Zakarpatské oblasti, před kterou se pasou koně (dnešní hranice oblasti, kdysi hranice ČSR). Koně otevřenou brankou prochází i na vojenský hřbitov, který se zde nachází. Oprýskané bílé kříže patří rakouským vojákům, kteří zde padli, neboť o Toruňský průsmyk se vedly líté boje během první světové války. Těžko si představit jaká to musela být ve zdejších horách řež, když se tu Rusové v závějích sněhu několikrát pokoušeli prolomit frontu. Výstřely děl ale dávno odnesl čas, dnes kříže zarůstají divokou travou a koním je také jedno, kudy šlapou, a že kálejí mezi dávno zapomenuté hroby.

Odpoledne, když se zablácená uondaná výprava vrací, pokračujeme něco přes hodinu po prachbídné silnici do siněvirského národního parku. Na pěkném avšak promáčeném tábořišti u řeky se z nás kvůli přetrvávajícímu dešti stávají přeborníci v rychlostavbě stanu. Protože uvnitř stanů, které začínají některým už protékat, nemáme žádné vyhlídky, průvodci operativně vymýšlí plán a až na dva tři lidi naskakujeme všichni zpátky do autobusu a vyrážíme do nedaleké vesnice do nějaké té koliby na večeři a zahřát se. Máme štěstí, podařilo se nám narazit na tu pravou. Nejen že se všichni vlezeme dovnitř, ale obsluha dělá, co může, jídlo je výborné, panáky laciné vodky padají jeden za druhým a pomalu se blíže seznamujeme. Do tábora se vracíme rozjaření až před jedenáctou večer.

Od Siněvirského jezera k Obecné škole

Pondělí 1. 8. 2011

Koločavské hory
modré jsou, modré jsou
tam mě moje nohy
ponesou
až já budu v horách
jednou spát
tak se bude na mě
koločavský pánbůh
usmívat

(Petr Ulrych – Koločava)

Ráno, jak jinak než za deště, vyrážíme opět směr vesnice Siněvirská Poljana. Domky ve vesnici jsou snad všechny dřevěné, na trávě se pase všemožné domácí zvířectvo, hotový živý skanzen. Nepršet, asi si to tu projdeme. Takto pokračujeme rovnou dál k jezeru Siněvir – největšímu a nejvýše položenému (980 m n. m.) horskému jezeru na Ukrajině. To zde podle pověsti vyplakala krásná dívka Siň, když se dozvěděla, že její rodiče nechali zabít jejího milého – chudého chlapce jménem Vir, protože nepřáli jejich lásce. Zbytek mohyly z Virova hrobu dnes tvoří ostrůvek uprostřed tohoto jezera. Od parkoviště k jezeru stoupáme lesem po pěkné asfaltce, do pláštěnek odění jako děti na školním výletě. Cestu lemují cedule informující nás, co všechno zde žije – medvědi, rysové, sokoli a mnoho dalších, podél zurčí potok a vedle něj stojí pěkná malá dřevěná kaplička.

U jezera operativní prodejce otevírá stánek se suvenýry, zatímco někteří pokračují dále kolem jezera. Na opačném břehu za ostrůvkem stojí jakýsi dvojtotem - socha Sině a Vira. Po čase míříme všichni do koliby na jídlo a hlavně schovat se před nečasem. Na plácku před ní projíždí koňmi tažený vůz poněkud kuriózního vzezření. Dřevěný vůz jak z 19. století, kola má však s pneumatikami z normálního osobáku. Jak později zjistíme, v téhle hybridní výbavě tu jezdí skoro všechny povozy. Jídlo v kolibě je obstojné, opět především vynikající boršč. A to je asi vše. Na chvíli přestalo pršet a tak hupky dupky zase dolů po cestě ještě okouknout suvenýry a zpátky do autobusu. V táboře Zdeněk s Katkou operativně rozhodují sbalit stany a přesunout se do nedaleké Koločavy, kde se v místní škole uskladníme na dvě následující noci a hlavně usušíme naše věci.

Koločavu by dnes už Nikola Šuhaj asi nepoznal. Domy jsou zděné z dob socialismu, rozmístěné jak je tu zvykem především podél hlavní silnice, zde stojí i naše škola, o kus dál válečný pomník s obrněným transportérem (ale o tom až zítra). Po chvíli zevlování před autobusem, zatímco si fotím sochu Ivana Olbrachta, přibíhá z nitra školy drobná paní oděná jak Žena za pultem - v nylonové puntíkované zástěře a šátku, rychlým pohybem se shýbá ke kaluži, ve které si ledabyle umývá ruce (jiný kraj jiný mrav) a běží dál k našim průvodcům. S ní máme domluvený nocleh ve zdejší tělocvičně. Škola stojí opravdu za to. Poctivá základka vypadá jak z padesátých let 20. století, chybí jen Lenin na zdi. Trochu připomíná Svěrákovu Obecnou školu. Tělocvična je neméně neuvěřitelná, s prověšenou volejbalovou sítí a křivými rozklíženými parketami (těžko si představit, jak musí vypadat odskoky míče třeba při basketbalu). Za chvíli se do ní všichni nahrneme, roztáhneme karimatky, spacáky, na síť, ribstoly a okna rozvěsíme věci a mně se vybavuje cimrmanovská přednáška:

Zkuste si představit takový herberk. Stavení, často jen dřevěné, někde při okraji prašné cesty o jedné místnosti, o něco menší než je tento sálek. Bez jakéhokoli sociálního zařízení. A v něm na podlaze, na slamnících, pod houněmi nebo jen tak pod kabáty čtyřicet...padesát...no někdy i sto deset vandrovníků. A teď si přátelé představte, že se všichni ti mládenci na noc zuli. A takový vandrovník...nesmíte si ho idealizovat, že jo. To nebylo jako třeba, já nevím, tady docent Smoljak. Myslím, který se před představením oholil, umyl, zasypal, vzal si čistou košili, čisté ponožky. Takovým tovaryšům se o ponožkách ani nesnilo. Ti měli vážení přátelé onuce. Já nevím, jestli víte dobře, co to taková onuce byla. Ono když Vám řeknu, že to byly nastříhané proužky plátna, tak to ještě tak zle ještě nevypadá. Teď si přestavte, co se s takovým pruhem plátna stane, když je do něho zavinuta noha, která ujde za den desítky kilometrů...v prachu, blátu, vedru. Noha, která se pochopitelně potí...

(Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák - Lijavec)

Přesně jako v cimrnavském herberku to v naší tělocvičně vypadá (a zavání :-)) Na chodbě je sice sprcha, ale záchody – jak jeden vedle sprch, tak ty suché venku na hřišti se hodí leda tak k vyfocení a útěku někam daleko pryč. V jednom by ale měla ze zdejší školy radost snad i Evropská unie: fotbalové hřiště se udržuje samo ryze ekologicky – spásají ho totiž krávy :-) Odpoledne si stihneme ještě prohlédnout malé muzeum Ivana Olbrachta, které tvoří jedna místnost přímo zde ve škole. Je poměrně pěkně vybavené, jsou zde různé fotografie Ivana Olbrachta či dobové dokumenty o Nikolovi včetně fotografie jeho mrtvého těla. Naše povědomí o něm je Olbrachtem resp. Baladou pro banditu značně idealizované, ve skutečnosti to byl asi obyčejný lapka, který měl na svědomí i několik lidských životů. Ale jezdí sem kvůli němu spousta českých turistů (jiní cizinci sem prakticky nejezdí), a tak si nás Ukrajinci hýčkají a pověst o zbojníku Nikolovi udržují. Večer ještě zajdeme do bývalé četnické stanice, ze které je dnes hospoda, opět téměř výhradně pro Čechy. Zde popravdě tak trochu těží ze svého jména a lákajících českých cedulí, a tak se majitel nemusí moc snažit a je dost nevrlý, přesto má plný lokál.

Polonina Piškoňa a Koločava Nikoly Šuhaje Loupežníka

Úterý 2. 8. 2011

Zabili, zabili chlapa z Koločavy
řekněte hrobaři, kde je pochovaný.
Bylo tu, není tu, havrani na plotu,
bylo víno v sudě, teď tam voda bude,
není, není tu.
Špatně ho zabili, špatně pochovali,
vlci ho pojedli, ptáci rozklovali.
Vítr ho roznesl po dalekém kraji,
havrani pro něho po poli krákají.
Kráká starý havran, krákat nepřestane,
dokud v Koločavě živý chlap zůstane.

(Milan Uhde – Balada pro Banditu)

Ranní nebe nad Koločavou je stále zakaboněné, a tak když ráno všichni vyrážíme ze školy prohlédnout si místní kostel, jen asi polovina z nás je rozhodnuta posléze pokračovat na místní poloninu Piškoňa. S Luckou se k nim řadíme v tušení, že dole ve vesnici nebude až tak co dělat a že počasí už by se přece jen mohlo umoudřit. A opravdu. Zatímco lelkujeme před dřevěným kostelem (kde bylo za minulé éry muzeum atheismu) a čekáme téměř hodinu, abychom nakonec zjistili, že správcové jsou v Užhorodě a tak se dovnitř stejně nepodíváme (stejně tak neuvidíme ani hroby Nikolou zabitých četníků), obloha se pomalu trhá.

Když kolem desáté tedy konečně vyrážíme směr polonina, neprší a začíná se i dělat teplo. Vesnice je na svém okraji neuvěřitelnou směsicí skanzenu domácího zvířectva a rezavějící socialistické těžké techniky. Po blátivé cestě míjíme pěkně upravenou Ukrajinku na vysokých podpadcích. Jak tu v takové obuvi ale mohou chodit? Ony Ukrajinky o sebe obecně hodně dbají, asi by rády ulovily i nějakého cizince, který by jim zajistil lepší budoucnost. Načesané, namalované, v uplých džínách či minisukních s botami na vysokém podpatku však vypadají poněkud zvláštně nebo až komicky, když kličkují na blátivých cestách mezi hnojištěm, slepičinci a kravinci kolem kadibudky, na kterou by nešli ani ti nejotrlejší z nás. No asi jako Irenka z Dědictví aneb Kurvahošigutentag.

Cesta nahoru na poloninu trvá něco přes hodinu, je příjemná, i když prudká a místy blátem, ale když se vyšplháme nad stromy a na zatravněný hřeben, máme před sebou konečně to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Pod námi se pasou koně, vítr pročesává listí ve třech osamocených rozeklaných dubech a kolem nás se rozprostírají jen krásné travnaté kopce. Pár kluků s průvodcem Robinem vyráží ještě po hřebeni dál, my ostatní jen tak poleháváme v trávě, vykládáme vtipy a kocháme se. Odpočinkem pozorujíce tuto zelenou horskou scenérii, která se kolem nás rozprostírá do všech stran, nakonec strávíme víc času než samotnou cestou.

Cesta dolů je také zážitková. Jestliže nahoru bylo bláto místy, dolů jsou to regulérní zápasy v bahně. Ale pro tu krásu nahoře neremcáme a bereme to s humorem, vždyť jeden z nás - Michal jde dokonce v gumových „kroksech“.

Zpět do Koločavy přicházíme až pozdě odpoledne, tak abychom se stihli umýt a v šest všichni společně vyrážíme ke zdejšímu hřbitovu, za nímž se rýsují travnaté kopce dopolední poloniny. Je příjemný, jiný než jsme zvyklí od nás, hroby jsou malé a kříže a náhrobky s realisticky vytesanými tvářemi stojí na rozdíl od našich ne za, ale před vlastními hroby. Kříže jsou tu katolické i dvojité pravoslavné. Když se propleteme dál borůvčím, přicházíme ke skromnému kovovému křížku s nápisem Eržika Derbaková (1901-1987). Zdali-pak tu někdy byla Iva Bittová? A konečně ještě o hodný kus dál, pryč od ostatních slušných lidí, stojí kříž Nikoly Šuhaje, stejně jako ostatní hroby ověšený umělými květinami. Spolu s ním tu leží i jeho bratr a spoluzbojník Jura. Oba jak známo byli roku 1921 zabiti ve spánku sekerami svými druhy, kteří je zradili četnictvu. Než zapadneme do koliby na večeři, prohlédneme si ještě pod hřbitovem přímo pod Nikolovým hrobem obrněný transportér, památník vojákům z afgánské války.

„Solné“ jezero Solotvina a město Rachov

Středa 3. 8. 2011

Vtip čtvrtý:

• Ukrajinský dělník přijde k doktorovi s tím, že má zácpu. Lámanou češtinou vysvětlí problém, doktor ho prohlédne a pak říká: "Předkloňte se a opřete se pevně rukama tady o stůl." Ukrajinec udělá, doktor se napřáhne a vší silou ho nakopne."Tak a teď jděte na záchod." Za chvíli se dělník vrátí s blaženým úsměvem: "Pane doktore, to je paráda, co mám dělat, aby se mi to nevrátilo?"
• "Přestaňte si utírat zadek pytlema od cementu..."

Poslední, co nás v Koločavě zaujme, je rozlehlé tržiště, které tu ráno vyrostlo, a kterým projíždíme. Připomíná trochu naše vietnamské tržnice a burzy, jak si je pamatujeme ze začátku 90. let, kdy i u nás bylo hlouběji do kapsy. K dostání je zde vše, nač si vzpomenete, možná by vám tu obstarali i nějaké to vyhořelé jaderné palivo. Když se propleteme všemi trhovci a ještě nezbytným stádem krav, necháváme Koločavu za zády a spolu s ní i hory. Klesáme do údolí největší podkarpatské řeky Tisy. Vzdálenosti zde nejsou příliš velké, ona zakarpatská oblast není moc rozlehlá, horší silnice v horách cesty ale prodlužují a tak jedeme téměř dvě hodiny, než dorazíme k našemu cíli: jezerům Solotvina. Jsou to umělá solná jezera vzniklá v oblasti bývalých solných dolů a koncentrace v jednotlivých jezírkách je údajně podobná jako v Mrtvém moři, takže byste měli plavat na hladině jako špunt. Oblast je také hojně navštěvována místními turisty, na kožní a astmatické problémy ji doporučují někteří ukrajinští lékaři a léčivé je snad stejně jako v Mrtvém moři i bahno na dně jezer.

V našem případě ale udělali soudruzi někde chybu. Jezero, ke kterému přijíždíme, a které prý loni splňovalo vše uvedené, je obyčejný rybník brčálník, bahýnko na dně sice opravdu je a někteří ho na sebe dokonce i matlou (sprchy se naštěstí nachází kousek od jezera), ale po soli v jezeře (a to v jakékoliv koncentraci) není ani památky, což dokazují i nějaké ty žáby a volavka na druhém břehu. Tak si aspoň zaplaveme tak jako v normálním rybníce a pobaveně pozorujeme místní prostředí. Připomíná trochu divoké balkánské prostředí z filmů Emira Kusturici: Jezero je obrostlé hustou travou, místy se válí odpadky, na příjezdové cestě stojí kolotoče s nezbytným řetízkáčem a labutěmi, cestu lemují stánky se vším možným a především s neuvěřitelně kýčovitými suvenýry – no idylka. Sůl z jezera se prý neznámo kam vytratila a na příští rok bude muset padnout volba na jiné, možná placené, kam Ukrajinci přisypou nějakou tu sůl pro lepší efekt ručně :-) Ale zahradní restaurace i záchody jsou zde na místní poměry celkem slušné.

Po osvěžení míří naše cesta dál na severovýchod znovu do hor, do města Rachov, které je vůbec nejvýše položeným městem na Ukrajině. Ještě před ním zastavujeme na chvíli na zajímavém místě, kde se nachází údajný geografický střed Evropy. Tedy popravdě jeden z mnoha. Již před lety jsme s Mundem jeden „střed Evropy“ navštívili v Litvě, další jsou prý někde na východním Slovensku a možná i jinde. Ale budiž, ona se ta východní Evropská hranice těžko hledá. Tak nebo tak samotnou Ukrajinu čeká do moderní Evropy ještě pořádný kus cesty. Cvakneme u cedule a pomníku, kde se má střed nacházet pár fotek, proběhneme suvenýry a pokračujeme do Rachova.

Tam mnoho lidí směňuje další eura za hřivny, my s Luckou musíme být ale originální, proto měníme hřivny za hřivny. Na Boržavě nám totiž promoklo vše včetně peněz, některé bankovky máme obarvené a v obchodech je tudíž nechtějí přijímat. Výměna proběhne bez problémů (což už se nedá říct o výměně promoklých a obarvených českých korun a eur ani nemluvě po návratu do ČR), a tak se můžeme věnovat městu. K vidění tu mnoho není, pár pěkně opravených kostelů (římskokatolický a dva řeckokatolické) a pár pomníků velké vlastenecké války se sochami rudoarmějců ve vítězných pózách, město ale působí upraveně a celkem příjemně. Za mostem na opačné straně řeky Tisy je restaurace, kde se téměř všichni po nějaké době sejdeme (z jídel tu chutná především opět prvotřídní boršč). Před restaurací podél silnice stojí malé tržiště, kde babičky v zástěrách a šátcích prodávají hlavně ovoce a zeleninu, některé jen tak sedí na schodech a nabízí v petflaškách čerstvě nadojené kravské mléko. Vědět, že nám tento nezpochybnitelný bioprodukt nezpůsobí uragán ve střevech, snad bychom ho od nich i koupili.

Za Rachovem pokračujeme ještě kousek až do vesničky Kvasy, kde zůstane asi polovina z nás po tři následující noci a druhá polovina se odtud zítra ráno vydá na těžko s krosnami na dvoudenní výstup na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu. Mezi nimi stojí za zmínku mj. nejstarší člen zájezdu, čerstvý důchodce Mirek, rázovitý chachar z Beskyd, který – všechna čest – stejně jako ostatní těžký dvoudenní výstup zdatně zdolá.

Zatím jsme ale všichni v kempu a ke cti majitele nutno dodat, že se kemp (dle průvodců) od loňska hodně zlepšil. Přibyly nové záchody i sprchy a tři dny zde jsou proto celkem příjemným pobytem. Mezi stany se prohánějí kuřata a psi majitele kempu, na svahu nad ním se pase kráva a kozy, ve chlívku chrochtají prasata a v ohrádce kejhají husy s vtipnými punkovými chocholkami. Má to tu proto osobitý venkovský nádech a je tu veseleji.

Polonina Svidovec – hora Bliznica

Čtvrtek 4. 8. 2011

Vtip pátý:

• V nebi se baví tři mladíci: Američan, Němec a Ukrajinec. Jeden druhého se ptají jak to, že zemřeli tak mladí.
• Američan povídá: Ále, můj otec si koupil nový tryskáč a já se v něm chtěl proletět se svou přítelkyní. Tak jsem si ho bez dovolení vypůjčil, nezvládl jsem řízení a narazil do skal. No a tak jsem tady.
• Němec na to: To můj otec si koupil nové Porsche a já v něm chtěl svézt svou slečnu, tak jsem ukradl klíčky a ve stopadesátikilometrové rychlosti jsem naboural do domu.
• Ukrajinec na to: To mě je úplně trapné, proč jsem tady. Američan s Němcem ho ale přesvědčují, že když už to nakousl, musí s pravdou ven. Ukrajinec tedy povídá: To můj otec si koupil nové kolo no a já....jsem umřel hlady.

O půl osmé ráno polovina statečných vyráží pod vedením Zdeňka na Hoverlu (jen ještě tradičně počkat na nejsvéráznější postavy Michala a Mirka, kteří chvatně balí) zatímco my ostatní teprve vylézáme ze stanů, počasí je už od Koločavy krásné, ale tady ve Kvasech po ránu docela kosa. Naše polovina má dnes v plánu celodenní výstup na opačnou stranu hor – na poloninu Svidovec (vůbec největší polonina Zakarpatí) s nejvyšším vrcholem Bliznica. Původně jsme měli stoupat také slušných 1 100 metrů do kopce, průvodkyně Katka, která jde s námi, nám však domluvila výrazné usnadnění – cestu ruským náklaďákem gruzavikem, kam až to jen půjde. Před devátou se tedy přímo v kempu vyšplháme na korbu náklaďáčku značky GAZ, a i když se trochu mačkáme, máme (skoro) všichni své místo a nemusíme balancovat za jízdy ve stoje. Je to totiž docela adrenalinový zážitek, a když začne řidič stoupat po kamenité cestě lesem, mám jako poslední vzadu celkem co dělat, abych vůbec zůstal na korbě. Balšaja těchníka. Za tu štreku a pouhých 35 hřiven na osobu to rozhodně stojí, a když vydrncaní seskakujeme z korby, jsme nad hranicí lesa a máme široko daleko kolem sebe už jen zatravněné kopce hor. Gruzavik nás vyvezl až do nějakých 1 200 m n. m. k hotelům a šleprům, které se tu budují pro ukrajinskou bohatou klientelu a ušetřil nám tak hodně nepříjemných kilometrů lesem a asi polovinu převýšení.

Zubatý trojvrchol Bliznice (1 881 m n. m.) je krásně vidět a cesta k němu naprosto pohodová, nejprve podél lyžařských vleků do sedla a dál na hřeben. Naproti Bliznice se zvedá vrchol Stoh. V sedle docela potěší naše známé turistické značky, které tu na Zakarpatí klub československých turistů každým rokem rozšiřuje. Obloha je krásně modrá jen sem tam bílé mráčky, ve výšce už ale trochu fouká a cesta na hlavní vrchol nám trvá ještě asi hodinu a půl. Pravda, zas tolik hor jsem dosud neviděl (nejhezčí asi slovenské Roháče a turecké Ala Daglari), ale výhledy, které se nám tady otevírají do všech světových stran na zelenou poloninu, řadím před všechny ostatní. Svidovecká polonina je ledovcového původu, o čemž svědčí plesa v údolí pod námi i tři ostré skalní útesy padající z hřebene dolů, viditelné už z hloubky údolí. Za zmínku stojí, že výlet si s námi udělal i jeden z řidičů autobusu – bělovlasý a bělovousý pán. Kráčí zcela neturisticky v prestižkách a s malou igelitkou, na vrcholu Bliznice je však jeden z prvních. Chvíli tu obědváme, kousek od nás jiná skupinka Čechů, na stráni hluboko pod námi se pase velké stádo ovcí. Hory jsou však mimo těchto příjemných setkání téměř nedotčené a turistů prázdné. A protože se nám nechce hned dolů do vesnice, pokračujeme ještě hodný kus cesty po travnatém hřebeni, abychom se mohli kochat co nejdéle.

Zelené kopce se všude kolem nás zvedají a zase klesají jako vlny na moři a člověk si tu připadá dost maličký. Lesík v dáli vyrůstající náhle bez jakéhokoliv přechodu z travnatého kopce působí téměř jako umělá krajina, kterou modelář kdesi na půdě vytvořil do svého domácího kolejiště. Pod dalším vrcholem procházíme malým stádem koní, a ještě o kus dál, když už začínáme klesat dolů k lesu, mezi několika kravami. Pod námi se objevují dřevěné chatrče jako z pohádky (z jednoho komína se kouří, takže tu dokonce někdo bydlí), nad nimi kříž a naposledy se necháváme v trávě hřát sluncem. Tady je to ta pravá dovolená. Cesta dolů už vede lesem a neliší se tolik od naší krajiny, jen dole opět stojí dřevěnice jako ze skanzenů, na lukách schnou žluté stohy sena - buď volně nebo pod oborohy (stohy zakryté dřevěnou posuvnou střechou), vesničané žnou kosami louku. Přímo u cesty nacházíme bedle velké jako malé talíře a to už jsme skoro zpátky ve vesnici Kvasy a do kempu zbývají poslední asi 3 km po silnici. Krásný výlet, ve kterém nám rozhodně usnadnil cestu gruzavik a nádherné hory, jednoznačný vrchol celé dovolené.

Jablonický průsmyk a Jasiňa

Pátek 5. 8. 2011

Od Jasini do Aše republika je naše
(prvorepublikové rčení)

Předposlední den přijíždíme do nejvýchodnějšího bodu naší cesty, do Jablonického průsmyku až za městem Jasiňa. Za první světové války zde stejně jako v Toruňském průsmyku probíhaly tuhé boje mezi Rakušany a Rusy, mezi válkami zde pak probíhala hranice Československé republiky a Polska. Silnice je obskládaná velkým množstvím stánků se suvenýry (snažíme se tu utratit hřivny, které nám jaksi přebývají, ale nějak se to nedaří), naši společnou první republiku připomíná už jen starý hraniční kámen s písmeny ČS a P ve stráni nad nimi.

Vydáváme se po cestě po hřebeni právě po naší bývalé hranici. Dnes ji lemují patníky nové vyznačující hranici zakarpatské a ivano-frankivské oblasti. Na obou stranách se zvedají hory s dominující Hoverlou a blízkým vrcholem Petroš. Vesnice je znovu, jak jsme si již zvykli dokonalým živým skanzenem. Lidé jsou vesměs chudí, ale pravděpodobně soběstační a zdají se být i docela šťastní. Katka sice s nejlepší vůlí zkoumá cestu v mapě, ta ale neodpovídá příliš skutečnosti, a protože pěšin z vesnice i lesa vychází poměrně dost, trochu si zajdeme a z hřebene (a bývalé hranice) odbočujeme poněkud později než by bylo zdrávo a cestu si tak poněkud prodlužujeme. Závěrečná, na mapě oficiálně značená cesta vede dokonce dosti neupraveným (ostatně jako u všech řek tady) korytem potoka. Když uondaní přicházíme se zpožděním do vesnice, čeká už tu na nás autobus i úspěšní navrátilci z Hoverly. Prý měli počasí stejně hezké jako my na Bliznici i dnes v jablonickém průsmyku.

Autobus nás tedy opět všechny společně veze kousek zpět do městečka Jasiňa. Za první republiky to bývalo její nejvýchodnější město, z Prahy sem jezdil vlak a také se říkávalo Od Jasini do Aše, republika je naše. Jasiňa je sice celkem opravená ale jinak nepříliš zajímavá, s domy, jak je zde zvykem, rozesetými převážně kolem hlavní silnice. Po ní se prohánějí staré Lady i koňské povozy. Některé jsou natolik avantgardní, že by se za ně nemuseli stydět ani všeumělové Pat a Mat. Procházíme městem až téměř nakonec, kde za návštěvu stojí pěkný dřevěný huculský kostel se zvonicí a uvnitř s krásnou řeckokatolickou výzdobou. Huculové, (nám jsou známí spíš huculští koně), tvořili, či dodnes tvoří, jednu ze skupin Rusínů. O těch jsem se dosud nezmínil a bylo by chybou tak neučinit. Rusíni tvoří svébytný, avšak neuznaný národ, který nikdy neměl vlastní stát a nejvíc se mu přiblížil asi právě ve společné republice s Čechy a Slováky. Rusínský jazyk míchá prvky Slovenštiny, Ukrajinštiny i dalších jazyků, často podle země, ve které Rusíni žijí. Historicky mají svůj původ právě zde, na Zakarpatské Ukrajině, kde jich dříve žilo kolem jednoho miliónu. Sovětský režim jim však značně pustil žilou a ani současná Ukrajina jejich existenci neuznává, proto dnes nejvíc lidí hlásících se k rusínské národnosti žije v Americe.

To je z dnešního dne asi tak vše, vykoupíme ještě zdejší obchod a můžeme se v klidu vrátit do kempu v Kvasech, kde nás čeká šašlik (ukrajinský vepřový špíz), po něm závěrečná karimatka párty a poslední noc. Po setmění díky absolutní okolní temnotě svítí na obloze asi nejvíc hvězd, co jsem kdy viděl.

Mukačevo a vinné sklepy Seredne

Sobota 6. 8. 2011

Vtip šestý:

• Starý Weinisch přivede svého dospívajícího syna k mukačevskému rabínovi. "Rabi, když se tady Moricek narodil, slíbili, že až vyroste, bude u nich kostelníkem. Teď je mu patnáct let, tak jim ho přivádím, aby ho vzali na to kostelničení." Rabín si prohlíží Moricka a ptá se ho: "Tak co, Moríc, umí psát?" "Ne, neumím, rabi." "A co číst, to aspoň umí?" "Ani číst, rabi."
• "Umgotteswillen, Weinisch, jak můžou chtít, aby kluk dělal kostelníka v Mukačevu, když ho nenaučili ani číst, ani psát! Ale aby neřekli, že já, rabín, nedržím slovo, tak jim aspoň pomůžu. Jde sem Moricku. Tady ode mne dostane deset korun. Za ty nakoupí tabák a viržinka a bude je prodávat. Když už je takovej trotl, tak třeba bude aspoň do kšeftu."
• A Moricek poslušen rabínovy rady nakoupil tabák a cigára, prodal je a ze zisku nakoupil zase tabák a cigára a tak dokola - a za rok si vydělal na cestu do Ameriky. Odjel do New Yorku s pár dolary v kapse a začal tam znova - nakoupil tabák a cigára, prodal je, zase nakoupil a tak pořád dokola. Obchody mu šly dobře - až jednoho dne - po deseti letech - na valné hromadě největšího tabákového koncernu v Americe je slavnostní jmenování nového předsedy správní rady - ctihodného obchodníka Morice Weinische. Jsou proneseny slavnostní přípitky, potlesky, spousta novinářů - zbývá podepsat jen jmenovací listiny. Moric Weinisch sykne na svého tajemníka, ale okolostojící byznysmeni jen tiše radí: "Ale to nemůže podepsat váš tajemník, pane, takovouto důležitou listinu musíte podepsat Vy sám."
• Moric poněkud zčervená a stydlivě povídá: "Dobrá, pánové - je mi to trapné, ale musím se vám k něčemu přiznat: já neumím číst ani psát!" Velké šumění v sále, až nejvýznamnější akcionář, bankéř Rotschield, povídá: "Ale to je přece naprosto úžasné! I tak to zde ctihodný pan Weinisch dokázal dotáhnout vlastní pílí až na největšího obchodníka v tabáku v celé Americe! Ani se mi nechce domyslet, kde by teď byl, kdyby se mu ještě dostalo dobrého vzdělání!!!"
• Moric Weinisch se jen pousměje a povídá: "Tak to vám náhodou mužů říct naprosto přesně. Kdybych uměl číst a psát, tak jsem dneska kostelníkem v Mukačevu..."

Ráno balíme tradičně trochu se skluzem, na mostě přes Tisu zapózujeme na společné fotce a hurá zpátky na západ. Po cestě nás čeká už jen Mukačevo a večerní zastávka ve vinných sklepech.

Když projíždíme zpátky oblastí Solotviny, silnici lemuje množství neuvěřitelně kýčovitých obřích domů, proti nimž naše podnikatelské baroko představuje vrcholná architektonická díla. Obludné hrady vyčnívající za vysokými branami jsou povětšinou nedostavěné, to protože jejich stavitelé, rumunští podnikatelé či spíš mafiáni (asi zde měli vhodnější bezprávní prostředí než doma) nepřežili divoká postkomunistická léta a dnes sedí buď ve věznicích, nebo leží na dně nějaké té přehrady. Jejich výtvory jsou tak památníkem na neutěšené roky razantních změn, kde by se za pár let mohly klidně provozovat prohlídky s průvodcem. I my si pár fotek těchto zvěrstev uděláme a míříme dál k Mukačevu.

Výše uvedený vtip (v podání Karla Gotta coby Morice Weinische z televizních povídek Uctivá poklona pane Khon) je to jediné, co jsem až dosud znal o Mukačevu :-) Když sem tedy kolem poledne přijíždíme, jsem překvapen, jak je po Užhorodu zdejší druhé největší město hezké. Míříme ale nejprve kousek od centra, kde na vysoké skále dominuje okolí hrad Palanok. Je to docela pěkný a rozsáhlý hrad se třemi na sebe navazujícími nádvořími a výrazným barokním opevněním. Ač se jeho historie datuje do 14. století, barokní přestavba je na jeho věžích a zdech asi nejmarkantnější, za první republiky zde byla vojenská kasárna. Ke cti Ukrajinců slouží, že je velmi slušně opravený a útulný. Snad až na nespočet stánků a krámků se suvenýry, avšak protože nám stále přebývají trochu peníze, bereme zavděk i jimi.

Pak už pokračujeme do centra. Čas, který jsme ztratili ráno před odjezdem, nám tu trochu chybí, a tak stíháme projít jen malou část centra a i tak se zdá město hezčí než větší Užhorod. Pěkná radnice, široký bulvár se sochami, kašnou, množstvím obchodů a kaváren, římskokatolický i velmi hezký a pro naše oči nezvyklý pravoslavný kostel, zkrátka chtělo by to více času než vyměřené slabé dvě hodiny. Stíháme tak už akorát jídlo v restauraci a nákup vodky a jiných pochutin, které chceme přivézt domů a zpět do autobusu. Před šestou máme totiž domluvenou poslední zastávku, a to prohlídku historických vinných sklepů s ochutnávkou v městečku Seredne.

Zas tak na čas jsme si dávat nemuseli, před branou areálu čekáme ještě pořádnou chvíli, uvnitř je jiná skupina rezervace nerezervace. Ukrajinci chápou, jak jsme již dříve zjistili, přesný čas tak trochu po svém. Konečně se nahrneme dovnitř do hnusného vykachličkovaného vestibulu připomínajícího něco mezi koncentrákem a masokombinátem ze 70. let. Až za ním se vchází do spletitých uliček sklepů, jejichž historie se datuje prý až do 16. století. Po stranách chodeb všude leží sudy, stálá teplota 12°C, tak jak už to ve vinných sklepech bývá. No, a protože je nás mnoho, ochutnávku si neodbudeme ve sklepě v pěkném salonku, ale musíme bohužel nahoru do novodobé přístavby a do sálu opět poněkud socialisticky vybaveného. Nejsem sice žádný znalec vína, ale ukrajinská vína podle mě nejsou vína v pravém slova smyslu, byť mohou člověku i chutnat. Jak jsme ale poznali loni na Krymu, jsou to převážně tzv. tlamolepy :-) Ochutnáváme postupně sedm vzorků, první vína jsou suchá, při třetím jsem od průvodkyně zachytil z kontextu sice vytržená ale o to výmluvnější tři slovní spojení: „jahody, nejlevnější a armádní víno“ :-) a zbylé čtyři vzorky jsou sladké tlamolepy. Přesto si každý po prohlídce jako suvenýr nějakou tu flašku kupujeme a už opravdu nezbývá než se vydat na hranice. Na nich máme celkem štěstí, neboť slovenští celníci si vychutnávají jiný český autobus před námi (všichni ven se všemi věcmi a pěkně po jednom do haly ukázat co vezete) a na nás už asi nemají chuť a sílu, takže projíždíme relativně rychle a po přerušovaném nočním spánku přijíždíme brzy ráno domů, do České republiky. Nejprve se loučí ještě za svítání průvodce Zdeněk a před sedmou i my s Luckou a někteří další.

Závěr

A jak naši cestu hodnotím? Rozhodně pozitivně. I přes tři dny deště, kterými bylo vykoupeno krásné počasí dnů následujících s nádherným vrcholem v podobě výstupu na Bliznici (či Hoverlu). Neboť jak zaznělo na závěrečné karimatkapárty - po negativním zážitku člověk to krásné ocení o to více. Tato země, která je nám geograficky tak blízká a ekonomicky stále tak vzdálená stojí za naši návštěvu a určitě se sem s Luckou někdy znovu podíváme. Především kvůli krásným poloninám (po krásné Piškoni a Svidovci chceme vidět za lepšího počasí znovu Boržavu), ale i vesničkám, kde se život příliš neliší od toho za první republiky, neboť do těchto končin, kde medvědi dávají dobrou noc, se naštěstí příliš nezapsalo ani 45 let sovětské éry. Naopak ve městech, která jsou ukazatelem pokroku, jsem dvacet let po pádu komunismu nejen já určitě pocítil radost z toho, že pokrok se zde přece jen koná a nejlepším důkazem toho jsou právě pěkně opravená centra měst či hrady v Mukačevě a Užhorodu. Tam nás (stejně jako v Koločavě) také naplňuje (nebo aspoň u mne tomu tak je) i určitá hrdost nad naším národem, neboť doba první Československé republiky byla pro tento kraj snad nejpozitivnější v jeho historii a dosud zde, ač trvala pouhých 20 let, nebyla úplně zapomenuta. A zapomenut zde nebyl ani příběh Nikoly Šuhaje Loupežníka, který nás sem vedle krásné nedotčené přírody přivedl.

Stručná historie Zakarpatské Ukrajiny

• Nejstarší historie: Země s řídkým osídlením lákala různé kmeny a národy. Zemí prošli Skytové, Keltové, Slované, nomádští Maďaři, Tataři, Rumuni z Valašska, Rusi a rusínští pastevci.
• 10. století: V Užgorodu sídlí kníže Laborec.
• 14. století: Kníže Fedor Korjatovič – první historický vládce Podkarpatské Rusi, který se sem uchýlil z Litvy, jinak byla Zakarpatská Ukrajina převážně pod vládou Uher.
• 19. století: Probíhá národní obrození.
• 1848–1919: Maďarská revoluce neměla pochopení pro emancipační snahy Rusínů i jiných slovanských národností, a tak se v roce 1848 zúčastňuje Slovanského sjezdu v Praze delegace podkarpatských Rusínů. V polovině 19. století přicházejí na Podkarpatskou Rus také první Češi.
• 1914-1919: Za první světové války na Zakarpatské Ukrajině probíhají tuhé boje s Rusy. Součástí československých legií v Rusku byl i oddíl rusínských vojáků, kteří přeběhli z uherských vojsk. Během války uzavírají zástupci Rusínů s T. G. Masarykem dohodu o budoucí autonomii ve společném státě s Čechy a Slováky.
• 1919-1938: V letech 1919–1920 bylo území Podkarpatské Rusi pod přímou správou československého státu. Po složitých jednání mezi čsl. vládou a zástupci Podkarpatska byla ústavně, ale jen formálně (ne fakticky) zavedena autonomie území pod vedením guvernéra a zemského prezidenta. V září 1921 zavítal na krátkou návštěvu Podkarpatské Rusi prezident T. G. Masaryk. Prvním guvernérem Podkarpatské Rusi byl zvolen Grigorij Žatkovič - od 26. dubna 1920 do března 1921. Později guvernérskou funkci vykonával A. Beskid a po něm Konstantin Hrabar od března do října roku 1938. Nikdy v dějinách neprožila Podkarpatská Rus takový vzestup jako v letech 1919-1939, třebaže státní byrokracie brzdila rychlejší rozvoj podkarpatské autonomie. Bylo by však omylem idealizovat meziválečné poměry na Podkarpatsku. Pozůstatky minulosti byly tak značné, že se je nemohlo podařit při nejlepší vůli zlikvidovat. Vedle okolních diktátorských států a Ukrajiny, kde probíhal za Stalina hladomor, však bylo Podkarpatsko jako součást ČSR výspou demokracie a pokroku, byť pomalého a bolestného.
• 1938-1939: Po odstoupení Sudet a pozdějším obsazením Československa na Podkarpatskou Rus vtrhla maďarská armáda a probíhaly zde boje s československou armádou, která zde bránila už vlastně neexistující stát. Československým jednotkám se podařilo ustoupit a umožnit odjezd Čechů a Slováků. Území Podkarpatska pak bylo obsazeno Maďary.
• 1939–1945: Po obsazení Maďarskem a napadení Sovětského svazu byla v letech 1941-1944 vyhlazena celá židovská komunita.
• Po 1945: Po válce a zmanipulovaném referendu byla Zakarpatská Ukrajina přičleněna k Sovětskému Svazu. Dnes je území bývalé Podkarpatské Rusi Zakarpatskou oblastí Ukrajinské republiky.

Autorem cestopisu je Martin Čermák.