Cestopis Ondřeje Petrišče ze zájezdu Rila a Pirin - bulharské hory (17. - 27. 7. 2014)
Kapitola 1: Autobusem stále na východ
Ani po pěti letech studia geografie na vysoké škole jsem toho o Bulharsku nevěděl mnoho, a tak když jsme se rozhodli, že vyrazíme na dovolenou právě tam, bylo třeba si pár důležitých informací najít. A alespoň to základní by stálo za to si připomenout. Je to země o necelou polovinu větší než Česko, ale lidí tam žije tak o tři miliony méně. Jako ve většině států na Balkánu i zde dochází ke střetu dvou odlišných kultur – křesťanské, tedy konkrétně pravoslavné, ta převažuje a islámské, kterou sem přinesli osmanští Turci. Od roku 2007 je členem Evropské unie. Bulhaři ale mají stále svojí měnu – bulharskou levu, na spoustě míst je však možno platit eurem. Na cedulích si toho člověk moc nepřečte, pokud nezná cyrilici nebo alespoň azbuku, která se od ní příliš neliší. A pokud budete na Bulhara kývat nebo vrtět hlavou, nikdy si nemůžete být jistí, že si rozumíte správně. Kývání a vrtění hlavou znamená v této zemi opak a stejně tak jako se někteří turisté snaží přizpůsobit místním, tak se i místní občas snaží přizpůsobit turistům, což může občas způsobit zmatky. Nejvíce navštěvované jsou přímořské destinace. Bulharsko ale nejsou jenom Zlaté písky nebo letoviska jako Burgas a Varna, jak si možná mnozí myslí. Černomořské pobřeží je jen jedním, ale rozhodně ne jediným turistickým cílem. Velká část země je hornatá. Na severu se od hranic se Srbskem až k moři táhne pohoří Stará Planina, na jihu tvoří hranici s Řeckem Rodopy a mezi nimi na západě leží ta nejvyšší bulharská pohoří – Rila a Pirin, kam jsme se chystali my.
Naše cesta začala 17. července v 8 hodin ráno. S naloženými krosnami jsme vyrazili do Prahy. Na Černém Mostě nás už čekal autobus z Hradce Králové. Přivítali jsme se s našimi usměvavými průvodci, Marťou a Davem, krosny svěřili řidičům Danovi a Honzovi, kteří nám je ochotně naložili mezi ostatní zavazadla. Zanedlouho už jsme mířili k Brnu, kde přistoupila další skupina cestujících a také poslední z průvodců Maty. Cestou jsme se ujistili o tom, že rekonstrukce dálnice D1 je už opravdu nutností. V tomhle stavu by ji bylo možné zapsat do knihy rekordů jako nejdelší schody v republice. Po Brnu už jen krátká zastávka na předměstí Bratislavy a už jsme byli kompletní. Nic nebránilo tomu, abychom se přes Maďarsko a Srbsko mohli vydat za nejvyššími vrcholy Balkánu.
První neplánovanou zastávku jsme si udělali na maďarsko-srbské hranici. Že to nebude otázka několika minut, bylo zřejmé hned, jak autobus zastavil a otevřely se dveře. Koberec cigaretových nedopalků lemující kolonu byl jasným důkazem. Vystoupili jsme si stejně jako lidé z ostatních autobusů. Děti hrály na plácku před celnicí fotbal, dospělí postávali poblíž autobusů a v hloučcích klábosili. Maďarští celníci vypadající jak z reklamy na zdravou snídani pomalu kontrolovali doklady totožnosti. Za tři čtvrtě hodiny došla řada i na nás a po zběžné prohlídce pasů jsme mohli pokračovat. Srbská celnice vypadala mnohem čistěji. Za 15 minut jsme dostali všichni do pasu razítka a za plechovku Kozla zvedl celník závoru, takže jsme mohli jet dál. Noční přejezd přes Srbsko jsem prospal a po páté ranní jsme dorazili k srbsko-bulharským hranicím. Těsně před celnicí jsme zastavili na benzíně, abychom si mohli odskočit a provést ranní hygienu. Toalety ale nefungovaly, což není na Balkáně výjimkou, jelikož mnozí turisté ze západu netuší, že zdejší odpady mají užší trubky než u nás a k odhazování použitého toaletního papíru tak slouží přistavený odpadkový koš. Museli jsme tedy hygienu odložit až do Bulharska. Srbskou celnicí jsme projeli téměř bez zdržení. Maty od nás vybral pasy a běžel s nimi k odbavení. Člen hraniční policie sedící za přepážkou kvapně prohlédl hromádku předložených dokladů a bez starostí nás pustil dále. Na bulharské celnici jsme si užili individuální přístup, když jsme každý s pasem v ruce museli projít celnicí. Naprosto apatický celník srovnával naše obličeje s fotografiemi na obrázku a tvářil se při tom, že by raději dělal cokoli jiného než tohle.
Po úspěšném překročení všech hranic jsme posunuli čas na hodinkách o hodinu dopředu a čekala nás výměna peněz. V prvním okénku s nápisem EXCHANGE nás odmítli s tím, že nemají peníze, což nás zrovna u směnárny trochu zarazilo, ale hned naproti nám bulharské levy bez problémů vyměnili. Dlouhou chvíli při čekání na výměnu peněz nám zpestřili dva potulní psi, kteří střežili bulharskou hranici spolu s celníky. Ten větší, huňatý ovčák, se nám snažil vetřít do přízně a byl rád za každé podrbání za uchem. Oproti tomu ten druhý, menší, typický míšenec a podvraťák vytrvale vbíhal pod kola autům vyjíždějícím z celnice, kličkoval mezi nimi a neustálým štěkotem se dožadoval nějakého „cla“. A někteří řidiči mu z okýnek aut házeli kousky chleba nebo jiné pamlsky, takže si přišel na své.
Kapitola 2: Na střeše Balkánu
Posledních pár desítek kilometrů nás dělilo od Sofie a nedalekého Borovce, kde začínal náš čtyřdenní přechod Rily. Před samotným příjezdem do Borovce jsme udělali ještě zastávku v místní Bille, abychom dokoupili všechny nezbytnosti, bez kterých by se náš jídelníček neobešel. Při této příležitosti jsme si do košíku vložili nějaké ovoce, objevili velice levné sýry a hlavně jsme se poprvé seznámili se Zagorkou a Kamenitzou, které nestáli ani leva, která je v přepočtu asi 14 korun. Tyto dvě značky piva mě ujistily o tom, že dovolená v Bulharsku byla správná volba. Zejména Zagorka byla vynikající a o poměru cena/výkon ani nemluvě. Už nic nebránilo příjezdu do lyžařského střediska Borovec, který leží pod nejvyšším vrcholem Balkánu - Musalou (2 925 m). Výstup na tento majestátní kopec, dokonce o pár metrů vyšší než mytický řecký Olymp (2 917 m), nás čekal hned následující den. Nejprve jsme přebalili batohy a nechali si jen to nejnutnější. Všechno ostatní zůstalo v autobuse. První výškové metry jsme ukrajovali bez problémů. Stoupali jsme totiž poměrně rychle v takřka zánovních kabinkách lanovky směřující na nejvyšší vrchol střediska, Jastrebec (2 369 m). Všichni jsme si koupili zpáteční jízdenku. Ne že bychom chtěli jet i dolů, ale jednosměrnou prostě neprodávali. Bohužel. Lanovka nás vezla výš a výš, stále hlouběji do mraků. S přibývajícími metry začaly přibývat i kapky vody na plexiskle kabinky. Poté, co jsme vystoupili z lanovky, nás příjemně osvěžoval jemný deštík. Oddychli jsme si, že se hned první den nespálíme. Během několika prvních desítek minut jsme několikrát navlékli a svlékli pláštěnky. Netrvalo dlouho a před námi se objevila tabule, která nás vítala v Národním parku Rila. Jde o největší národní park v zemi. Více než 40 vrcholů převážně z prvohorní žuly a ruly dosahuje výšky přes 2500 m. Oblasti ve vyšších polohách (nad 2100 m) byly formovány ledovci v poslední době ledové. Název pohoří pochází z thráckého slova routa, což znamená hodně vody. A skutečně tomu tak je, nachází se zde asi 150 ledovcových jezer.
Rozvážným tempem jsme došli k první turistické chatě, k chatě Musala. Pro jistotu jsme si dali i první svačinu, abychom měli dostatek energie na náročný výstup, který následoval. Před námi se tyčil velkolepý Ireček (2 857 m), za nímž se v mracích schovávaly vrcholky Musaly. Po svačině jsme ještě chvilku počkali, zda déšť trochu neustane a za pár chvil stoupali dále k Ledonotu ezeru (2 709 m). Jezernatá krajina nás okouzlila i přes rozmarné počasí. Po pár hodinách jsme došli k horské chatě u onoho jezera, kde jsme se ubytovali. Pokoj pro zhruba 25 lidí nám zajišťoval patřičné soukromí, a tak bariéry mezi členy výpravy padaly vcelku rychle. Celou chatu spravovala jediná žena. Babička jako z pohádky, která nám vykouzlila úsměv na tvářích fazolovou polévkou, čajem, kávou, pivem a těm odvážnějším i místní rakijí. Tradiční karimatkapárty jsme uspořádali ve společenské místnosti. Seznamování probíhalo nad lahvinkou hruškovice, aby se ti nejostýchavější přestali co nejdříve obávat. Již první večer ukázal, že v této sestavě bude o zábavu postaráno. Po seznamovacím kolečku jsme se pustili do hraní kostek a porovnávali zásoby domácí slivovice. Horská chata u Ledonoto ezera patří mezi ty méně vybavené, jelikož k ní nevede žádná sjízdná cesta a vše se sem musí nosit na hřbetě. Co se týče sprch a toalet, spokojili jsme se s tím, že sprchu si pro tento večer odpustíme a na toaletu budeme chodit ven stranou od turistické stezky a dál od jezera, aby voda v něm vydržela ještě dlouho pitná.
Následující den nás čekal výstup na Musalu (2 925 m). Název hory pochází z osmanského pojmenování „Mus Allah“, což v překladu znamená Alláhova hora nebo Alláhův trůn. Hora měla i další jména. Původní staré bulharské jméno hory znělo Tangra a v 50. a 60. letech nesla jméno po sovětském vůdci Stalinovi. Dohodli jsme se, že by bylo pěkné vidět východ slunce na střeše Balkánu, ale při brzkém ranním vstávání jsme za okny chaty viděli jen mlhu a déšť, takže jsme od ranního výstupu upustili a vyrazili až po snídani. Hustá mlha halila celou horu. Po chvíli stoupání do strmého svahu se před námi z ničeho nic objevila meteorologická a pozorovací stanice (toho dne tedy spíš meteorologická než pozorovací, protože nebylo vidět dál než na pár metrů před sebe), vedle které stálá mohyla značící vrchol. Zdolali jsme Alláhův trůn, udělali nezbytné vrcholové foto, ale po chvíli jsme už zas byli na cestě dál.
Nepříznivé počasí nás provázelo celý den. Takže z nejvyššího vrcholu naší cesty jsme neměli skoro nic. Výhledy a panorámata jsme si mohli po cestě jenom představovat a domýšlet. Stále se připomínající déšť nám trochu kazil radost z cesty po hřebeni, ale při příchodu na chatu Grnčar (2 187 m) se nám otevřel krásný výhled na stejnojmenné jezero, vedle nějž stála. Fotoaparáty konečně začaly cvakat jeden obrázek za druhým, aby dohnaly fotografické manko z celého dne. Průzračná voda jezera skoro vyzývala ke koupání. Ubytovali jsme se v pokoji plném starých vyřazených vojenských paland. Při prvním posazení jsem se lekl, že jsem si místo postele vybral trampolínu. Zapadl jsem do pružinového roštu postele, který byl o dost měkčí, než je naprostá většina lidí zvyklá. Člověk se sice moc dobře nevyspal, ale zase měl jistotu, že nespadne, protože do postele zapadl jako do houpací sítě.
V chatě na Grnčaru jsme konečně měli možnost ochutnat speciality místní kuchyně. Mimo šopáku, polévek, masových koulí, kterým tu říkají kjufte, a omelet plněných balkánským sýrem jsme si mohli dát jakési maso s brambory, a tak jsme to taky zkusili. Kromě nás čekala paní domácí ještě skupinu 40 Bulharů, takže na chatě byl celkem nával. V kuchyni se vše s menším zpožděním zvládalo a navíc jsme si po večeři užili i něco bulharského folklóru. Bulhaři se po večeři chopili kytary, kterou se předtím Matymu po asi třičtvrtě hodině podařilo naladit a spustili výběr nejznámějších domácích písní. S postupujícím večerem začali tančit nejprve Bulharky. Zprvu tradiční tance, později přidávaly i diskotékové kreace. Jak hodiny přibývaly, roztančili se i Bulhaři, což vzbudilo zájem celého osazenstva chaty, ale bohužel tato kulturní vložka neměla dlouhého trvání. Rozhodli jsme se, že se nenecháme zahanbit a dáme také nějakou píseň. Volba padla na Není nutno od Svěráka a Uhlíře. Naše podání se dočkalo mohutného potlesku ze strany Bulharů, ale vzápětí nám popřáli dobrou noc a odešli si lehnout. Těžko posoudit, zda je čekalo brzké vstávání a náročná túra anebo je od dalšího vysedávání odradila naše produkce. Zanedlouho jsme se také odebrali k odpočinku, protože delší den nás čekal výšlap na Ribna ezera.
Kapitola 3: Konečně výhledy
Nedělní ráno nás přivítalo slunečným počasím. Nízké mraky olizovaly vrcholky okolních kopců a horské slunce příjemně hřálo už od brzkých hodin. Mohli jsme tedy vyrazit a těšit se konečně, že místo mlhy a mraků se dočkáme i krásných výhledů. Vydali jsme se cestou zpět, vysokou klečí k poslednímu rozcestníku. Během 20 minut se k nám dobré počasí obrátilo zády. Rozcestník jsme našli stejně tak, jak jsme ho předchozího dne opouštěli – zahalený v mlze. Sice nepršelo, ale na výhledy jsme si museli prozatím počkat. Po pár kilometrech cesty se obloha začala protrhávat a poprvé jsme zahlédli některé vrcholky rilského pohoří. Nálada se začala zlepšovat, a když jsme došli pod vrchol Kovač (2 634 m) a udělali si pauzu na oběd, dočkali jsme se konečně vytoužených výhledů. Mračna se rázem rozpustila a my si užívali slunečních paprsků a oběda pod modrou oblohou. Mohli jsme si konečně prohlédnout přehradu Beli Iskar ležící pod námi v údolí. U oběda nás došla skupina zpívajících Bulharů z chaty Grnčar. Elán z předešlého večera je neopouštěl, a tak jsme se i nyní dočkali krásné bulharské lidovky. Povzbuzeni písní a vydatným obědem jsme vyrazili dále, k Vapě (2 532 m). Cestou se nám poštěstilo potkat volně se pasoucí koně. Byli docela krotcí, nechali se i pohladit a pro nás to byla atrakce. Postupem času jsme zjistili, že je to zde úplně běžné. Na Vapě jsme udělali přestávku a posvačili s úžasným výhledem na Vapská jezera pod námi. Slunce stále hřálo a my si pomalu začali uvědomovat jeho sílu. Blížili jsme se k Ribnim ezeram. Pod Kanaratou (2 691 m) už nám bylo jasné, že jsme se měli namazat opalovacím krémem mnohem dříve. Shodili jsme batohy a nalehko jsme vyběhli nahoru. Cesta k vrcholu po kamenném poli byla vcelku zábavná, ale s krosnou na zádech by to bylo o poznání náročnější. Výhledy byly úžasné, z mraků vystoupila dokonce i samotná Musala, která se dosud schovávala. Rilu jsme najednou měli jako na dlani. Sestup k chatě u Ribnich ezer strmým svahem byl celkem náročný, ale dočkal jsem se zasloužené odměny. Terka, která si odpustila výstup na Kanaratu a vydala se na chatu už s první skupinou, mě vítala vychlazeným Pirinskem.
Kolem jezera se pásli koně a u chaty pobíhali psi. U stolů před chatou seděli Bulhaři, popíjeli a hráli karty. Už jsem se těšil na sprchu, která měla být dokonce, navzdory očekávání, teplá. Nebyl jsem zdaleka jediný. Fronta před společnou sprchou pomalu rostla. Odvážnější jedinci se raději rozhodli pro koupel v jezeře. My jsme si čekání ve frontě na sprchu krátili vychlazenou Zagorkou, takže se to dalo vydržet. Z jedné ze dvou sprchových hadic opravdu tekla horká voda, po několika dnech to bylo opravdu příjemné. Ubytovali jsme se na pokoji na železných palandách s měkkým drátěným roštem, které už jsme znali z Grnčaru. K večeři jsme si dali kopec šopáku a omeletu plněnou balkánským sýrem. Večer jsme chtěli dohrát kostky, jež jsme měli rozehrané od Ledonoto ezera. Kačka nás ale zklamala. Její kostky byly nenávratně pryč. Vlastně byly v hajzlu. A to doslova. Na Grnčaru se jí přihodila nemilá věc. Při večerní návštěvě „turecké díry“ zaslechla při stahování kalhot jen žblunknutí a kostky, které do té doby měla v kapse, zmizely ve tmě. Ačkoli to bylo po večerním dýchánku nad sklenkou silného červeného vína, nenašla odvahu po kostkách pátrat. Takže u Ribnich ezer jsme místo kostek hráli pantomimu. Předvádění přepůlené žížaly, nefungující klimatizace, Kolji a dalších zvířat, předmětů, pranostik či filmů nás bavilo celý večer. Před spaním jsme ještě venku při čištění zubů obdivovali krásně jasnou hvězdnou oblohu s desítkami souhvězdí a zářící mléčnou dráhou, kterou v civilizaci člověk nikdy nespatří.
Následující ráno nás opět probudily sluneční paprsky. Po snídani jsme nic nepodcenili a všichni jsme poctivě pomazali opalovacím krémem už připálené obličeje a končetiny. Čekala nás cesta k Smradlivemu ezeru, kde jsme se mohli vykoupat. Stoupání od chaty mezi jezírky, rašelinou a klečí nám nabízelo překrásnou podívanou. Už od brzkého dopoledne bylo horko a obloha bez mráčku. Hustým porostem kosodřevin, které byly o metr vyšší než my, jsme dostoupali až k jezeru. Při pauze na koupání a focení nás opět dostihla bulharská výprava, která nás do třetice obdarovala tklivou písní a okusila chladné vody nedaleko nás. Své jméno jezero nemá ani podle toho, že po koupeli smrdíte rybinou, ani proto, že kvůli nadměrnému výskytu bodavého hmyzu se tu ve značné míře používají smrduté repelenty, ale prý kvůli jistému druhu vodní trávy, která se v letních měsících v jezeře rozkládá a vzniká při tom nepříjemný odér.
Po této zastávce nás čekal už jen sestup do údolí, do Kirilovy Poljany. První část sestupu nás vedla hustým porostem klečí. Ten se s klesající nadmořskou výškou měnil v hustý borovo-smrkový les, ve kterém hejna krvelačných komárů netrpělivě číhala na všechny procházející turisty. Zhruba hodinu jsme se bránili neustálým útokům, než jsme došli ke zpevněné cestě, která pozvolna klesala až do Poljany. Nudná, zdlouhavá a monotónní cesta. V polední výhni nám dávala zabrat, ale s vidinou studeného piva dole se dala zvládnout. Splaveni jsme dorazili do restaurace, kde jsme se nejprve vrhli na chladící skříň se zmrzlinami, v zápětí na chladící skříň s pivem a pak jsme si dali i něco k obědu. Bulhaři v takovémhle počasí často jedí tarator, což je studená polévka z kysaného mléka s nastrouhanou okurkou anebo popíjejí mírně slaný jogurtový nápoj ajran. My si samozřejmě dali šopák a studenou Zagorku.
Kapitola 4: Zpátky do dolin
Po obědě nás nabrali páni řidiči a popovezli nás k Rilskému monastýru, který je největším a asi i nejznámějším monastýrem v zemi. Také patří na seznam světového dědictví UNESCO. Je to jedna z nejvýznamnějších památek Bulharska. Historie kláštera sahá do desátého století, kdy v těchto místech vznikl klášter svatého Ivana Rilského. Tento světec patří mezi největší bulharské duchovní osobnosti středověku a v místních lesích trávil několik let jako poustevník. Hledal zde osvícení a podle legend také popíjel bylinné lektvary, které jeho tělu dávali zázračnou moc. Původní klášter byl ve 14. století zničen lavinou, ale podařilo se ho znovu vystavět o asi 4 kilometry dále. Z tohohle období se dochovala pouze klášterní věž. Ta jako jediná přestála požár, který areál zasáhl v 19. století. Monastýr se stal jakousi oázou křesťanské kultury i v dobách, kdy všude kolem vládli Turci a šířili islám. Z venku chrání klášter vysoké opevnění, ale když projdete vstupní branou, skoro nevěříte vlastním očím. Vprostřed stojí obrovský nádherný pravoslavný klášter, který vzbudí zájem i u zapřisáhlého ateisty. Okolo něj velké nádvoří, jež obklopují čtyřpatrové budovy s verandami směřujícími dovnitř a s dřevěnými arkádami, které jsou zdobené černobílými vzory.
Ubytovali jsme se přímo v monastýru. Po vybalení jsme začali hledat, kde bychom se mohli umýt a kam si odskočit. Toalety jsme našli vcelku rychle a sprchy byly hned vedle, ale zamčené. Dámy objevily klíček uložený nahoře nade dveřmi, na dřevěných futrech. Za okamžik už byly vevnitř. Sprcha je sice trochu zaskočila, jelikož byla spojená s tureckým záchodem, ale od očisty je to neodradilo. Fronta dam s ručníky a mýdly, která se vytvořila za pár chvil před sprchami, zarazila jednoho z mnichů a ten děvčata rozehnal, že prý sprchy v klášteře nejsou pro turisty, ale jen pro mnichy. Takže ti, kterým nestačilo umyvadlo se studenou vodou na pokoji, museli za sprchou do nedalekého hotelu.
Po prohlídce kláštera jsme vyrazili na večeři. Ze dvou restaurací poblíž jsme si vybrali hotel hned vedle monastýru. Přisedli jsme ke kamarádům, kteří už nějakou dobu na jídlo čekali. Po chvíli přišel rozpačitý číšník, mladý kluk. Anglicky nerozuměl skoro vůbec, česky málo, my zase neuměli bulharsky. Po chvíli jsme se přece jen dohodli a objednali si alespoň podle čísel v jídelníčku. Ačkoli jsme přišli jako poslední, obratem jsme dostali hranolky, které jsme si přáli k masu. U sousedního stolu seděli kolegové a ti právě dostali pstruha, ale bohužel bez přílohy. Dali jsme si tedy dvě a dvě dohromady a usoudili, že budou patrně jejich. Předali jsme je k vedlejšímu stolu, což číšníka trochu zarazilo a nevěřícně koukal. Po chvíli donesl k pstruhovi vařené brambory s koprem, takže předávka hranolků se opakovala, vrátili se zpátky k nám. Po pár minutách začal bulharský vrchní nosit grilovaná masa. Když už jsme před sebou měli všichni talíře, vyměnili jsme si je tak, aby každý měl to, co si objednal, a to už se číšník znatelně potil. Já si vybral sujuk, grilovanou klobásu z mletého masa a směsí koření. V tu chvíli už jsme měli přílohu téměř studenou. Ale pořád lepší než kamarádi vedle, kteří se přílohy dočkali, až když už měli steak snězený. I tak jsme si ale pochutnali, a když jsme odcházeli, číšník si musel pořádně oddychnout.
Po krátké informační schůzce jsme se rozhodli vyzkoušet i druhou hospůdku. Když naše početná skupina dorazila, hostinský sice zvláštně koukal, ale pomohl nám srazit stoly, usadil nás a začal si zapisovat, co si dáme. Všichni jsme si objednali pití, někteří i jídlo. Poprvé jsme od Marti ochutnali kavarmu – směs masa, zeleniny a hub zalitou olejem a zapékanou v misce, navrch se dává ještě vajíčko. Když nám po pár minutách pan vrchní všem přinesl nápoje, v klidu nám oznámil, že hospoda za čtvrt hodiny zavírá. Mysleli jsme si, že mu jen špatně rozumíme, že myslí třeba, že už bude zavírat kuchyně, ale ukázalo se, že zavírá celou hospodu. Bulhaři jsou zkrátka rození podnikatelé. Kvapně jsme tedy dojedli a dopili a naše zhruba dvacetičlenná skupina opustila hospodu. Bylo asi půl desáté, a tak jsme začali hledat jiné fungující pohostinství. Maty s Davem, kterým už nechtěli uvařit, vyrazili o chvíli před námi a dali nám zprávu, že našli fajn restauraci nedaleko. Vydali jsme se za nimi. Přesunuli jsme se do dalšího hotelu, kde fungoval venkovní gril a dokonce byli rádi, když jsme se u nich posadili a objednali jsme si. Ochutnali jsme pljeskavicu – velký, kořeněný, grilovaný karbanátek ze směsi kuřecího, vepřového a skopového masa. Část jsme směnili s Matym za opékané brambory s balkánským sýrem a měli jsme tak kompletní chod. Terka pak ještě zkusila místní zmrzlinu s fíkovou marmeládou a ta byla taky vynikající.
Dovnitř do monastýru nás musela pustit stráž, která hlídala vchod, jelikož ten se o deváté zavírá. Neotevřeli nám celou bránu, jen malá dvířka, která nebyla vyšší než metr dvacet, takže jsme se uklonili panu hlídači a mohli vstoupit. Atmosféra nočního kláštera byla okouzlující. Udělali jsme ještě pár nočních fotek a šli si odpočinout před dalším dnem.
Kapitola 5: Hostina ve stínu pyramid
Ráno jsme se opět sbalili a vyrazili dále. Vrcholky Rily mizely za námi. Směřovali jsme k Pirinu. Na obzoru se tyčil velkolepý kužel Vichrenu (2 914 m) a my už přemýšleli, jak náročný asi bude výstup na něj. Přesun nám trval zhruba dvě hodiny, než jsme dorazili do Sandinski, které by mělo být nejteplejším bulharským městem. Je pojmenované po revolucionáři a banditovi Jane Sandinskim, který vedl odboj proti turecké nadvládě na přelomu 19. a 20. století a se svými kumpány se skrýval v nedalekém Pirinu.
Zašli jsme do Billy doplnit zásoby. Dokoupili jsme chleba. Ten je bílý, podobný naší vece, ale ne až tak nadýchaný a druhý den drobivý. K tomu kaškaval, což je sýr podobný eidamu, trvanlivější než tvarohové sýry jako feta nebo balkán (tomu se tu říká sirene). Mě nejvíce zaujal pult s poklady místní kuchyně. Grilované kebabče, kjufte, sujuky, kuřata, plněné papriky a vinné listy a spousta dalších dobrot. Vše ještě teplé. Ochutnal jsem kjufte, grilované karbanátky se saturejkou. Byly výtečné, musel jsem si přidat. Dalším překvapením pro nás byl regál s pivem. Krom bulharských kousků, měli i pár světových, ale hlavně asi 6 nebo 7 druhů českého piva.
Nejteplejší město Bulharska se s námi rozloučilo lijákem. Pokračovali jsme k Roženskému monastýru, před kterým jsme si udělali piknik na účet Munda. Drazí průvodci nakoupili salámy lukanku a sujuk, sýr kaškaval, pečivo zapékané s balkánským sýrem a dvě lahve bulharského červeného vína. Posadili jsme se do kroužku na paloučku před vstupem do kláštera a všechny ty dobroty začali kolovat. Pro mnohé kolemjdoucí jsme asi byli atrakce. Po ochutnávce jsme mohli vyrazit na prohlídku kláštera z přelomu 12. a 13. století. Byl mnohem prostší než ten rilský, ale o to možná zajímavější. Nádherná tesařská a řezbářská řemeslná práce. Klášterní dvůr navíc zakrývala „střecha“ z 300 let staré vinné révy a činila tak pohyb po dvoře snesitelnější i letním parnu.
Z monastýru jsme se přes vršky Melnických zemních pyramid vydali dále. Špice tvarované vodní a větrnou erozí vytváří specifickou krajinu, kterou i jinde po světě můžete vidět jen zřídka. Tyto útvary mají svůj původ ve třetihorách, kdy se v této oblasti usazovaly jemné sedimenty, zejména jíly a písky. Důležité ale je, že vzniklá hornina je málo zpevněná a jsou v ní i velké kameny, díky kterým mohou pyramidy vzniknout. Voda postupně odnáší jílovitý a písčitý materiál a velké kameny jen obtéká, čímž se začínají tvořit špice. Postupem času vznikají věže, které mají na svém vrcholu kámen. Stékající voda však postupně podemílá základnu, na které kámen stojí, a tak se po určitém čase kámen zřítí, čímž umožní vodě snáze pyramidu erodovat a ta postupně zaniká. Geomorfologické učebnice označují tyty tvary jako efemérní, tedy rychle pomíjející, protože eroze zde postupuje velmi rychle. Dá se říct, že každé léto jsou zemní pyramidy trochu jiné.
Z pískovcového hřebenu jsme postupně sestupovali níže pod pyramidy a blížící se bouřka nás nutila přidat do kroku. Dusno a zvedající se vítr nevěštil nic dobrého. Nohy se nám bořily do velmi jemného písku, který dešťová voda splavovala dolů do údolí. Bylo nám jasné, že ho budeme mít plné boty. Kaňonem mezi vrcholky jsme se blížili k Melniku celkem rychle, ale dešti jsme neutekli. V teplém počasí však byl vcelku osvěžující. Tříhvězdičkový hotel v Melniku, kde jsme bydleli, pro nás byl jak z jiného světa. Po všech těch horských chatách tady člověk vybaloval spacák zbytečně. Dvoulůžkový pokoj, teplá sprcha a evropský záchod pro nás byly něčím nezvyklým. Rychle jsme se zabydleli a vyzkoušeli sprchu, která byla po přechodu Rily opravdu báječná. Využili jsme signálu a wifi připojení a zjistili co je nového ve světě a ozvali se domů, že nás nikde nesežral medvěd. Mimochodem populace medvědů v Bulharsku čítá asi 500 až 600 jedinců (ve srovnání s Karpaty je to zhruba desetina), ale většina z nich obývá lesy v oblasti Staré Planiny, která leží o něco severněji, blíže Karpatům. Podle Matyho tady medvěda nikdo už pěkně dlouho neviděl.
Udělali jsme si krátkou procházku po Melniku. Ačkoli se blížil večer, teplota neklesala. Důkaz, že se nacházíme o pěkných pár výškových metrů níže než na Rile a také o něco jižněji a blíže moři. K hranicím s Řeckem to bylo už jen asi 20 kilometrů a k Egejskému moři tak 90. Melnická „promenáda“ byla plná hotelů a restaurací. Také obchůdků s místními víny a samozřejmě i obchodníků, kteří nás do nich lákali. My už měli domluvenou společnou večeři s ochutnávkou vín v jedné z hospůdek, a tak jsme si koupili jen pohledy, ale bohužel bez známek. Majitel obchodu nás odkázal na místní poštu, která však už byla zavřená, tak jsme si řekli, že pohledy pošleme ráno.
Tato oblast je vyhlášená svým těžkým červeným vínem, které tu má asi 600letou tradici. Majitel hospůdky byl vcelku šoumen. Anglicky moc neuměl, ale snažil se vyjít vstříc. Marťa nám pověděla, co všechno kuchyně nabízí a sama začala přijímat objednávky, jelikož personál hospody byl poněkud zaskočen, že má plno a že asi nebude mít úplně klidný a pohodový večer. Hospoda plná a nikdo před sebou neměl ani sklenici vody. Objednávky létaly vzduchem a v kuchyni se začaly rozpalovat pánve. Než pan majitel vyřídil v kuchyni všechny objednávky jídel a začal nabízet víno, stihli jsme si dát Zagorku na zahnání žízně. Když došlo na ochutnávku vína, bylo v nabídce jedno červené a dvě bílá. Ochutnali jsme všechny, abychom nekupovali zajíce v pytli. Hospůdkou putovalo několik skleniček se vzorky. První bílé chutnalo po grepech, druhé po pomerančích a červené bylo taky dobré. Přiznávám, nejsem tak úplně znalec vín… Vesele jsme popíjeli a těšili se na vybrané pochoutky bulharské kuchyně. Aby nám pan majitel zpestřil chvíle čekání, začal některým jedincům nasazovat na hlavy roztodivné klobouky, paruky a dokonce i vojenské přilby, k tomu rozdal pár vzduchovek a k mexickému sombreru přidal i ukulele a místo ponča ubrus. Kostýmy jsme si mezi sebou začali měnit a předávat, aby si každý mohl udělat nějakou veselou fotku. Tento malý maškarní bál nás dostatečně bavil, než se na stůl začaly snášet chutné pokrmy a vlastně i dlouho poté. K večeři jsme poprvé ochutnali ovčarsky salát, což je slušně vylepšená verze šopáku. K tradičním rajčatům, okurce a balkánu se přidá šunka, suchý salám – nejspíš to byla lukanka, sýr kaškaval, vejce a navrch oliva. Následovala kavarma z vepřového masa a ještě mixgril, kde se na nás z talíře smál vepřový plátek, kebebče a kjufte a k tomu pečené brambory. Když jsme dopili první džbánky vína, přišel pan majitel a ptal se, jestli si dáme ještě, přičemž se chytal za hrudník, spiklenecky mrkal na dámy a vykřikoval „gravitacija nerobotí“ když piješ naše červené víno. To dámy sedící u stolu přesvědčilo k objednání dalšího džbánku. Plnými doušky jsme nasávali atmosféru malebné hospůdky i melnické víno a báječně jsme se bavili. Večer jsme zakončili na jednom z hotelových pokojů rozjímáním nad zásobami dovezenými z domova. Poslední, co se mi z večera vybavuje, je jak holky naskládané pěkně za sebou v dětské postýlce, která stála před jedním z pokojů, předvádějí ty nejlepší scénky z Kokosů na sněhu. To už byl nejvyšší čas jít spát, abychom nabrali síly před náročnou túrou v pohoří Pirin.
Kapitola 6: Za mramorovou horou
Ráno jsme rychle pobalili a po snídani jsem zkusil zaskočit na poštu odeslat pohledy. Otevírali až v půl deváté a to už jsme měli ojíždět, takže nezbylo nic jiného, než s pohledy počkat až do Sofie. Přejezd k Pirinu trval asi hodinu. Národní park Pirin byl založen v 70. letech a v roce 1983 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Pohoří je pojmenováno podle slovanského boha Peruna. Geologicky je Pirin tvořen převážně prvohorní žulou a v oblasti Vichrenu druhohorním a třetihorním vápencem. Stejně jako v Rile i zde byly vyšší polohy ve čtvrtohorách formovány ledovcem a z téhle doby pochází velké množství jezer. Je jich tu přes 170.
Zastavili jsme kousek nad chatou Jane Sandanski, na záda hodili krosny se vším potřebným na dva dny cesty a začali stoupat vzhůru. Čekalo nás 1 300 m převýšení, nejnáročnější stoupání našeho putování. Nejprve jsme stoupali hustým lesem po úzké kamenité stezce. Zanedlouho se klikatá cestička obrátila kolmo proti svahu a my lezli po příkrém kopci pod elektrickým vedením až k horské chatě v 1 800 metrech. Po pauze na občerstvení jsme pokračovali ve výstupu. Jehličnatý les kolem nás se postupně měnil v klečové porosty borovic a jalovců. S přibývajícími metry přibývalo i rozkvetlých horských luk. Cesta z údolí se pomalu utápěla v mracích a ty stoupaly až k nám, ale vítr je po chvíli opět rozehnal. Dosáhli jsme Begivishkého prevalu, odkud se skupina zdatnějších horalů s Matym v čele vydala zdolat 2 822 m vysokou Kamenitzi. Tuhle odbočku z plánované trasy, která znamenala dalších 450 výškových metrů navíc, jsme vynechali a raději stoupali přímo k chatě u Tevno ezera (2 511 m), která byla ten den naším cílem. Za hřebenem se ozývaly hromy. Norská předpověď hlásající odpolední déšť nevyšla a my jsme k chatě dorazili suší, ne-li vyprahlí, a tak bylo třeba doplnit tekutiny. Chlazené Žimensko svlažilo naše hrdla po dlouhé cestě.
Na chatě jsme zjistili, že kromě naší skupiny je zde ještě ubytovaná i velká skupina Bulharů a další kempují ve svých stanech za chatou. V zamluveném pokoji jsme shodili batohy, vybalili spacáky a šli si dát něco k snědku z nabídky místní kuchyně. Vešli jsme do společenské místnosti, v jejímž rohu, v malém kamrlíku, paní domácí připravovala již klasické horské menu. Krom kuřecí a fazolové polévky dělala šopák a vaječné omelety. Místo kjufte měla jakousi klobásu, která po pravdě nebyla nic moc, a pak tu ještě byl výborný domácí jogurt s borůvkami. Společenská místnost byla poměrně malá a dva stoly, které v ní stály, nemohly v žádném případě pojmout všechny strávníky. My jsme přišli včas, a tak se nám podařilo zabrat jeden ze stolů, u kterého jsme se postupně střídali s kamarády, kteří průběžně docházeli k večeři. U druhého seděla skupina Bulharů většinou se svým jídlem. Řekl bych, že to byli ti, co stanovali venku a v teple se tu schovávali před zhoršujícím se počasím. Na velkou bulharskou skupinu ubytovanou nad společenskou místností nezbývalo místo, a tak čekala. V sedm hodin jsme si udělali krátký brífink, abychom měli jasno v programu na následující den. Když se celá naše parta sešla u jednoho stolu a začali jsme diskutovat o programu, přičemž někteří z nás stále jedli, vedoucího bulharské skupiny začala jímat hrůza. Po několika minutách dvoumetrový Bulhar nevydržel a začal nás bouřlivě popohánět, ať co nejrychleji dojíme, aby se mohli do jídla pustit také oni. Po schůzce jsme postupně začali odcházet a Bulhaři začali úzkostlivě obsazovat každou volnou židli a nosit si jídlo převážně z vlastních zásob. Atmosféra byla napjatá a na družbu to rozhodně nevypadalo, a tak jsme se přesunuli na pokoj, kde jsme si v klidu a při lahvi mastiky užili zbytek večera.
Další ráno nás probraly ze spánku hřející sluneční paprsky a téměř jasná obloha. Kolem Temného jezera se volně pásli koně. Posnídali jsme na kameni před chatou a užívali si příjemné teplo a výhledy na majestátní štíty, kterým kralovala Kamenitza. Jediné, co nám trochu kazilo ranní idylku, byly nevraživé pohledy některých Bulharů. Po snídani nás čekala cesta po hřebeni a sestup k chatě Vichren (1 950 m). Převýšení činilo sice jen 450 metrů, ale terén nebyl nejjednodušší. Dopolední nádherné počasí nabízelo krásné výhledy na obě strany hřebenu. Po pravici jsme měli údolí plné průzračných ledovcových jezer ležících pod špičatými vrcholky Dzangalského grebene. Po levici se ve svazích pásly krávy a jejich bučení se neslo do dálky. Před námi už jsme mohli spatřit první lanovky areálu Bansko, nedaleko Vichrenu. Kolem poledne se hřeben zahalil do oblak a my pokračovali hustou mlhou, ve které viditelnost nebyla větší než několik metrů. Panoramata jsme museli na nějaký čas oželet. Po hřebeni jsme došli až nad Dalgo ezero (2 310 m), ke kterému jsme pomalu sestupovali kamenným mořem. U jezera jsme nechali nohy trochu odpočinout a něco malého snědli. Čekal nás už jen sestup údolím dolů. Ten už jsme zvládli levou zadní a odměnou nám mohl být orosený Kozel z našeho žlutého autobusu, který už stál u chaty, a nebo třeba čerstvá šťáva z pomerančů, co vymačkávali opodál.
Chata Vichren patřila mezi ty lepší z těch, co jsme navštívili. Přímo k ní vedla asfaltka. Zabydleli jsme se, dali jsme si teplou sprchu a zašli něco sníst. Terka si objednala již tradiční šopák a omeletu a já ochutnal dušené maso se zelím. Dohromady asi za 16 leva. Platil jsem dvackou z Terčiny peněženky a milá paní v okénku mi po chvíli vracela 22 leva. Zarazil jsem se a snažil se jí vysvětlit, že mi vrátila moc. Ani po zdolání dvou bulharských pohoří jsem nepochytil dost, abych jí to mohl vysvětlit v jejím rodném jazyce a milá paní se jinak než bulharsky bavit nehodlala. A tak podle známe poučky: „Když něco neumíš vysvětlit, tak to namaluj“ mi to paní začala psát na papír, což mi po pravdě moc nepomohlo. Po chvíli nejasností se do věci vložila Terka a prozradila mi, že kromě leva má v peněžence i eura. Dvacetieurovka i 20 leva mají podobně bledě modrou barvu. Já samozřejmě sáhl po eurech, aniž bych si toho všiml. Bulharka okamžitě zafungovala jako směnárna, přepočítala eura podle směnného kurzu a vrátila mi zpátky leva. Samozřejmě správně. Takže nám ušetřila starost s výměnou peněz další den.
Posíleni dobrým jídlem jsme se s pár kamarády rozhodli uspořádat výpravu za nejstarším stromem Balkánu, který se nacházel nedaleko. Je jím Bajkušova mura, obrovská borovice stará něco mezi 1200 a 1300 lety. GPSka ukazovala, že strom je necelý kilometr a půl daleko (tedy vzdušnou čarou) a ještě navíc u silnice. Měli jsme asi hodinu a čtvrt čas před organizační schůzkou, a tak jsme si v klidu, nalehko vyrazili. Všichni po sprše a abychom nechali nohy trochu odpočinout, tak jen v sandálech, někteří odvážnější dokonce v žabkách. Silnice ubíhala pod nohama, chata Vichren se v dálce stále zmenšovala a my klesali stále níže do údolí. Cestu nám prodloužila nějaká ta serpentina, takže vzdálenostní údaj z GPSky nebyl tak úplně srovnatelný s tím, co jsme ve skutečnosti ušli. Už jsme byli netrpěliví, měl to být jen kousek a velikán stále v nedohlednu. Najednou se před námi objevil mohutný strom, k němuž vedly od silnice dřevěné schody. Bylo nám jasné, že jsme u cíle. Borovice s obvodem kmene přes 7 metrů byla vážně obrovská. Silné kořeny se plazily po svahu jako chapadla chobotnice a dlouhé větve se rozpínaly do všech stran. Udělali jsme pár fotek a rychle vyrazili zpět, abychom nepřišli na chatu pozdě. Přidali jsme do kroku, a když jsme dorazili k serpentině, rozhodli jsme se, že ji zdoláme přímo a nebudeme plýtvat čas zdlouhavou cestou po silnici. Vydali jsme se tedy vyšlapanou pěšinkou strmě do kopce. Postupně nás pěšina v trávě dovedla až k suťovisku a my se museli škrábat nahoru příkrým srázem mezi kameny. Teprve tady jsme náležitě docenili naši „vhodnou obuv“. Pár desítek metrů nad námi už se ale opět klikatila silnice, a tak jsme lezli dál. Po náročné celodenní túře jsem až tady měl tak trochu strach, že si něco udělám. Vše ale dobře dopadlo, svah jsme zdolali a po silnici jsme dokráčeli k chatě za pár minut a včas. Doneslo se nám, že v kuchyni už mají musaku, o které jsme přemýšleli již po sestupu z hřebene, ale ještě nebyla hotová. Hned jsme si porci objednali a udělali jsme dobře, protože za pár minut se po ní zaprášilo. Venku před chatou jsme zahlédli známé tváře. Dorazila bulharská skupina, se kterou jsme se potkali už předchozí den na chatě u Temného jezera. Naštěstí pod Vichrenem obsadili venkovní terasu, zatímco my jsme seděli vevnitř a mohli jsme si v klidu užívat společenské místnosti. Večer jsme si krátili hraním una a taky kostek, které se našim průvodcům podařilo v Melniku sehnat, a věnovali je Kačce místo těch, o které přišla na chatě Grnčar. Patří jim za to dík.
Následující ráno nám počasí přálo. Před výstupem na nejvyšší bod Pirinu jsme lehce posnídali, nabrali vodu a sbalili jen to nejnutnější pro výstup. Čekalo nás téměř kilometrové převýšení. Stoupali jsme nahoru jižní cestou. 2 914 metrů vysoký Vichren je náramně fotogenický kopec. Také se mu říká mramorová hora. Vápencový kužel se tyčí mezi žulovými vrcholy. Při špatném počasí hladký vápenec nepříjemně klouže. Za dvě a půl hodiny jsme stáli na vrcholu a mohli si užívat výhledy na všechny strany. Mezi mračny vykukovala i Kamenitza, a tak jsme mohli vidět, odkud jsme přišli. Vypadalo to jako obrovská dálka. Udělali jsme vrcholové foto a vydali se severní stěnou dolů.
Sestup strmým svahem by byl za deště asi opravdu obtížný. Klesali jsme do sedla mezi Vichrenem a jen o pár metrů nižším Kutelem (2 908 m). Poté už byla cesta pohodová. Pod bělavou a strmou severní stěnou Vichrenu jsme ještě mohli fotit kamzíky, kteří se prohnali ledovcovým kotlem pod námi a ukryli se ve svahu daleko od nás, kde se cítili bezpečněji. Sestupovali jsme stále níže. Teplota stoupala a horské slunce hřálo víc a víc. Z hladkých stěn Vichrenu jsme klesali přes horské louky, porosty kleče až přes borový les k chatě Banderica (1 770 m), kde jsme si po náročném sestupu dali zaslouženou Zagorku a ochutnali další bulharskou pochoutku – katino meze – smaženě maso s česnekem, houbami a zeleninou. Když vrchní viděl, jak se mu hospoda postupně plní, reagoval jako většina bulharských restauratérů, které jsme potkali – zděšeným povzdechem. Po patřičném odpočinku jsme nasedli do autobusu a vyrazili k Sofii. Ještě jsme udělali krátkou zastávku v Bansku u banky, kde bylo možno si vyměnit před návštěvou bulharské metropole levy. Bansko je moderní a stále se rozvíjející lyžařské středisko. Pod svahy hor dnes rostou další a další hotely. Místní podnikatelé mají asi svérázný smysl pro humor. Naproti bance, u které jsme zastavili, bylo dětské hřiště. Houpačky, skluzavka, pískoviště, všechno jak má být. Ale hned vedle hřiště stál jakýsi „Hard erotik bar“ se siluetou spoře oděné slečny přímo nade dveřmi, což působilo trochu zvláštně. Cesta do Sofie nám trvala něco přes dvě hodiny. A aby nám lépe utíkala, z repráků nám na přání celou cestu hrálo rádio Mundo.
Kapitola 7: Ve víru melkoměsta
Při příjezdu do Sofie jsme nejprve spatřili obrovská paneláková sídliště, která se nedají srovnávat snad ani s Jižním městem v Praze. Jsou obrovská a hlavně spousta z těch domů vypadá, jakoby měla být v nejbližší době zbořena. Bylo to nepěkné uvítání. Všude jsme taky viděli spoustu rozestavěných domů, mostů, silnic… Působilo to na nás tak, že se tu sice něco děje, ale jen velice pomalu.
Hlavní město Bulharska je o něco větší než Praha. Má asi 1,4 milionu obyvatel. V Sofii můžeme vedle sebe vidět východokřesťanské baziliky, muslimské minarety, židovskou synagogu a mezi nimi také socialistické paláce. To je důsledek divoké historie. Od sedmého století před naším letopočtem bylo tohle území osídleno Thráky, asi o 300 let později bylo dobyto Makedonci a zhruba na počátku našeho letopočtu Římany. Později jej vyplenili Hunové pod vedením Attily a pak ještě Gótové. V šestém století bylo město opevněno a byl zde postaven kostel sv. Sofie, po kterém získalo město dnešní název. To už bylo za vlády východořímského císaře Justiniána. V devátém století Sofii dobyl bulharský chán Krum a následně se stala opět součástí Byzantské říše. V 11. století se opět Bulhaři osamostatnili, ale vydrželo jim to jen do 14. století, kdy se dostali pod nadvládu Osmanů. Z této doby taky pochází většina mešit a minaretů. Osmanští Turci si drželi Sofii až do 19. století. Za 2. světové války stáli Bulhaři na straně Německa a roku 1944 jim vyhlásil válku Stalin a Bulharsko obsadil. Komunistický režim padl stejně jako u nás v listopadu 89. Od té doby si Bulhaři opět užívají svého samostatného státu. To je také v kostce a hodně jednoduše celá historie bulharského národa, který si moc té samostatnosti neužil. Byl buďto v něčím područí nebo se tak nějak dokázal přidat pokaždé na tu špatnou stranu.
Západně od Sofie leží mezinárodní letiště, které je jen 6 kilometrů od centra města, takže Vám každou chvíli kousek nad hlavou proletí letadlo, i když se procházíte v samotném srdci metropole. Veřejnou dopravu zajišťují dvě linky metra, 21 linek tramvají a 9 linek trolejbusů. Vše doplňují autobusy, které obsluhují okrajové části města. My se ubytovali přímo v centru města v hotelu Alabin Central. Náš autobus měl co dělat, aby se protáhl úzkými uličkami. Za pomoci Matyho a řidiče Honzy, kteří sklápěli zrcátka aut stojících u chodníků a zastavovali dopravu na malých křižovatkách, aby jimi Dan mohl bez problémů projet, jsme to zvládli a dojeli až k hotelu. Tříhvězdičkový Alabin Central byl vcelku zajímavý. Krom toho, že byl všude na chodbách materiál k právě probíhající přestavbě, byly i přímo na pokojích k vidění drobnosti, nad kterými jsme se museli pozastavit. Páry měli na pokojích manželskou postel. Dvojice, které netvořili pár, měli jeden rozkládací gauč, o poznání menší než byla manželská postel. V koupelně už byly evropské záchody, ale sprcha, stejně jako v hotelu v Melniku, nebyla nijak oddělená. U tureckých záchodů by se dalo pochopit, že sprcha funguje místo splachovadla, ale takhle to bylo trochu zvláštní. Pokoje byly dost malé. Vedle postele byl na jedné straně noční stolek, ale na protější stranu už se nevešel, tak byl na druhé straně pokoje u dveří, díky čemuž nešly dveře úplně otevřít. Krom nočních stolků byla na pokoji jedna skříň a minilednička plná alkoholu. Vše bylo uspořádáno tak, že kolem postele zbyl jen uzoučký chodníček, kudy se dalo projít. Na druhou stranu spaní to bylo lepší než na trampolínách na Rile.
Vyrazili jsme si na rychlou prohlídku centra, koupili si něco k snídani a potom jsme si společně vyšli na naši poslední večeři v Bulharsku. Hlavní sofijský bulvár byl plný hospod. Takový Václavák, ale bez aut. V pátek večer byl plný lidí, kteří se vyrazili bavit. Po chvíli hledání se nám v jedné z postranních uliček podařilo najít hospůdku, kam bychom se vešli a kde by nám ještě v půl desáté uvařili něco k snědku. Přístup pánů číšníků nás mile překvapil. Nejenže nás rádi obsloužili, dokonce nám srazili tolik stolů, kolik bylo potřeba, měli jsme každý vlastní účet (většinou se na účet skládal celý stůl) a sedět nás u nich nechali, jak dlouho jsme chtěli. K točené Kamenitzi jsem si dal vepřové kolínko s bramborovým pyré, které nám vrchní doporučil, Terka si dala kavarmu, protože ta jí v Bulharsku chutnala ze všeho nejvíc. Všichni jsme si pochutnali až na Dava, který svoje poslední leva utratil za řezníkův mix ze skopového masa. Přinesli mu však pánev plnou smažené zeleniny a vnitřností, které bytostně nesnášel. Ale protože hlad je hlad, zeleninu vyzobal a s vnitřnostmi se statečně pral, dokud tělo neřeklo, že už do snídaně vydrží.
Noční Sofií jsme se pak vydali zpátky na hotel odpočinout si před posledním dnem v Bulharsku. Čekala nás procházka po národním parku Vitoša nedaleko města. Druhou možností byl den strávený v Sofii, což nám nepřišlo až tak zajímavé.
Ráno jsme vstali včas, abychom dokoupili zásoby a nějaké ty bulharské speciality, aby si i doma dokázali představit, na čem jsme si pochutnávali. Po nákupu jsme sofijskou hromadnou dopravou vyrazili do Vitoše. Svezli jsme se pár stanic metrem, pak přestoupili na autobus a dojeli až na kraj města k lanovce, která nás měla vyvést pod Cherni vrah (2 290 m) – vrchol pohoří Vitoša. Poté co jsme dorazili ke spodní stanici lanové dráhy, překvapila nás celkem velká fronta. Lanovka totiž nefungovala a nikdo nebyl schopný nám říct, kdy bude opět zprovozněná. Fronta se postupně zmenšovala, jak lidé čekání vzdávali a odjížděli. Někteří vyrazili na autobus hromadné dopravy k sousední lanovce, která sice nejela tak vysoko, ale byla to alespoň možnost, jak se vrcholu přiblížit. Po nějakém čase už čekání omrzelo i nás a také jsme se vydali na autobus. Za leva jsme si koupili u řidiče další lístek, nasedli a čekali, až vyjede. Řidič si zatím v klidu četl noviny, ačkoli říkal, že pojedeme každou chvíli. Při pohledu z okénka najednou někdo zahlédl, že kabinky lanovky jsou v pohybu a jedou nahoru. Nebylo co řešit. I se štípnutým lístkem jsme okamžitě vyskákali z autobusu a vyrazili k lanovce. Koupili jsme si jízdenky a doufali, že půlhodinovou cestu nahoru technika vydrží. Naštěstí se vše vydařilo a lanovka, která měla nejlepší léta už nějakou dobu za sebou, nás bez potíží vyvezla až pod vrchol, odkud jsme po svých stoupali na Černý vrch.
Pod námi se rozkládala Sofie, měli jsme ji jako na dlani. Po hodině jsme dosáhli vrcholu. Krátký odpočinek, společné foto a už jsme se obraceli zpět, abychom ještě stihli oběd. I přes zdržení u nefungující lanovky jsme vše stíhali. Po malém obědě v místním bufetu, kde jsme i my utratili naše poslední levy, jsme podruhé nasedli do kabin skřípějící lanové dráhy, u jejíž dolní stanice už na nás čekal žlutý autobus.
Kapitola 8: Cesta k domovu
Naše bulharské dobrodružství bylo u konce. Nezbývalo než nasednout a vydat se zpátky do Čech. Rádio Mundo dál hrálo na přání ty nejvybranější hitovky. Ukrajovali jsme kilometry proti zapadajícímu slunci.
Po příjezdu na bulharsko-srbskou hranici jsme nějakou dobu stáli a čekali na celníky. Teplota ve stojícím autobusu začala nepříjemně stoupat. Naštěstí číšníci Dave a Maty začali procházet autobusem a přijímat objednávky na chlazené nápoje. Než mezi nás chlapci stihli roznést chlazená piva, rádlery a limonády, už jsme byli v Srbsku a mířili vstříc domovu. Noční zastávka na srbsko-maďarské hranici zabrala asi tři hodiny, ale přesně to nevím, celou jsem prospal. Terka mě vzbudila, až když jsme osobně museli projít celnicí a prokázat svoji totožnost. Kolona v opačném směru, od Maďarska, měla několik kilometrů. Páni celníci měli asi pernou noc. Brzy jsem opět usnul a probral jsem se až kousek před Bratislavou, kde jsme vykládali slovenské kamarády a pokračovali k Brnu. Nejdůkladnější prohlídka nás ale čekala nečekaně až na česko-slovenské hranici. Bratia Slováci společně s českými strážci zákona kontrolovali všechny projíždějící autobusy. Vystoupili jsme si a odbyli si ranní hygienu, protože času na ni bylo dost. Za tři čtvrtě hodiny, kdy stihli páni policisté zkontrolovat i takové věci jako hasicí přístroj, jsme konečně mohli vyrazit dál. Do Brna jsme dojeli kolem deváté a dali sbohem všem Moravákům, před polednem jsme po dlouhé cestě dorazili do Prahy, rozloučili se i s ostatními a pokračovali domů do Plzně.
Naše putování Bulharskem bylo za námi. Bylo to naše první seznámení s Balkánem a první dojem na nás udělal dobrý. Krásná a často divoká příroda, zaoblené kopce Rily a špičaté vrcholky Pirinu, jezernatá krajina, rozkvetlé horské louky, na kterých se volně pasou koně a krávy, výborná balkánská kuchyně a rozestavěná Sofie, takové je Bulharsko, jak jsme ho měli možnost spatřit.
A s námi také parta lidí na stejné vlně.