Záliv Boka Kotorska leží v Černé Hoře v Jaderském moři. Občas se mu říká „nejkrásnější jihoevropský fjord“ pro jeho podobnost norským fjordům, to však není geograficky správné. Jedná se o dvě zatopená údolí, kde se ale činnost ledovce nijak neprojevila, takže to ve skutečnosti není fjord. Boka je tvořena dvěma zálivy, které jsou spojeny průlivem, přes nějž vede trajekt Kamenari–Lepetane.
Krása Boky spočívá především v tom, že se tu nad mořem tyčí rozervané hory. Lord Byron o této scenérii prohlásil, že je to „nejkrásnější setkání země s mořem“. Zároveň se jedná o jeden z nejlepších přirozených přístavů na světě.
Historie Boky Kotorske
Staří Řekové založili v Boce Kotorske město Risan (stejně jako dál po pobřeží Budvu) už ve 4. století před Kristem. V Risanu se usadila ilyrská královna Teuta. Když hrozilo ovládnutí Ilyrie Římany, královna Teuta raději spáchala sebevraždu, než aby padla do jejich rukou. Jakmile Římané Boku ovládli, stala se součástí provincie Dalmácie a vyrostly kolem ní římské vily.
Ve středověku připadla oblast kolem Boky raně středověkému srbskému knížectví Duklja (Zeta), které bylo navázané na katolický Řím. Když bylo toto knížectví podmaněno jiným srbským státním útvarem, Raškou, bylo zde založeno pravoslavné biskupství, ale města Kotor a Perast zůstala katolická. Právě tudy tak procházela dělící linie mezi západním a východním křesťanským světem.
Ve 14. století ovládli Boku Bosňané, kteří zde mj. založili město Herceg Novi. Bosna podlehla roku 1463 osmanským Turkům, ale město Kotor zůstalo v rukou Benátčanů. Dějiny Boky se lišily od dějin Černé Hory, státu se sídlem vysoko v horách. S pomocí Černohorců ale Benátčané odrazili útoky Osmanů na Kotor, a to dokonce několikrát. V roce 1570 zažil Kotor epidemii dýmějového moru, v roce 1667 potom celou Boku zasáhlo zemětřesení.
Na konci 17. století byli Turci poraženi a celý záliv přešel pod nadvládu Benátek. Tento stav trval až do roku 1797, kdy Napoleon Benátskou republiku zrušil. Boku poté postupně ovládalo habsburské Rakousko, Francie a po pádu Napoleona znovu Rakousko. Rakušané zde nechali kotvit i svoji válečnou flotilu. Místním obyvatelům se do 19. století říkalo spíš „Bokelj“ než Srb nebo Chorvat, později se začala náboženská příslušnost rozlišovat podle náboženství (katoličtí Chorvati a pravoslavní Srbové). Nicméně zde panovala náboženská tolerance, často dokonce stály dva oltáře v jednom kostele (jak pravoslavný, tak katolický). Silné tu bylo i panslovanské hnutí.
Ještě za Rakouska-Uherska koncem první světové války, 1. února 1918, proběhla vzpoura v Boce Kotorske známá i u nás z učebnic dějepisu. Námořníci (včetně českých) se vzbouřili proti nelidským pracovním podmínkám. Přidalo se 40 lodí, celkem 6 000 námořníků, ale vzpoura byla potlačena a čtyři vůdci povstání popraveni, včetně Čecha Františka Rasche. Vzhledem k vzájemné náboženské i národnostní toleranci v Boce lidé po první světové válce uvítali vznik Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Za první republiky v přístavu kotvily i československé lodě, protože ČSR byla spojencem jihoslovanského království.
Balkánské války v 90. letech 20. století výrazně ovlivnily složení obyvatel. Do války zde žila většina katolíků, dnes tvoří katolíci jen cca 11 % obyvatel Boky.
Zajímavosti
Vesnice Crkvice v horském masivu Orjen nad Bokou Kotorskou (nad Risanem) má vůbec největší roční úhrn srážek v Evropě ze všech obydlených míst. Spadne zde přibližně 5 300 mm srážek za rok. Rekordní bylo množství srážek v roce 1938, kdy jich spadlo 8 065 mm. Pro srovnání např. Praha má roční úhrn srážek 525 mm, tedy desetkrát nižší než je průměr v Crkvici. Z evropských velkých měst má dokonce i skotský Glasgow úhrn srážek jen 1 100 mm, z evropských metropolí spadne nejvíc srážek v černohorské Podgorici (cca 1 660 mm). Naštěstí krasový (vápencový) terén v horách dovoluje velkému množství vody zmizet v podzemí, takže města Boky Kotorske nejsou ohrožená povodněmi.
V Boce Kotorske si užijí fanoušci potápění, protože tu pod vodou leží spousta historických vraků lodí, několik archeologických nalezišť a žije zde i dostatek ryb.