(lat. Bison bonasus, angl. European bison, wisent nebo European wood bison)
Popis
Zubr je největším evropským suchozemským zvířetem a zároveň největším evropským přežvýkavcem. Dorůstá délky těla okolo 300 cm a výšky 160 až 200 cm, jeho váha se pohybuje od 600 do 1 000 kg. Ocas zvířete je dlouhý 30 až 80 cm. Obě pohlaví mají na hlavě rohy, samice je ale svým vzrůstem téměř o polovinu menší. Svým vzhledem zubr velmi připomíná bizona amerického (Bison bison), jedná se o jediné dva žijící představitelé rodu bizon (Bison). Od bizona se zubr liší celkově menší velikostí a delšíma nohama. Tělo zubra je porostlé světle hnědou až tmavě hnědou srstí, která je na rozdíl od bizona méně huňatá.
Historicky byl zubr rozšířený v otevřených listnatých a smíšených lesích v západní, střední i jihovýchodní Evropě. Nadměrným lovem a ztrátou přirozeného prostředí byl člověkem dohnán až na hranici vyhubení. Dnes se vyskytuje ostrůvkovitě v národních parcích, v chráněných oblastech a oborách po celé Evropě. Je poměrně přizpůsobivý, a tak dnes žije i v lesostepích, fragmentované krajině a dokonce i ve vyšších nadmořských výškách (na Kavkaze až do výšky 2 100 m). Během dne zubr tráví většinu času sháněním potravy a pasením, tato činnost je následovaná odpočinkem a přežvykováním.
I když vypadá jako velké nemotorné zvíře, dokáže vyvinout překvapivě velkou rychlost až kolem 50 km/h. Zubr nemá v současnosti v přírodě přirozeného predátora. Hlavní nebezpečí představuje pytláctví, šíření nemocí a zranění, která si zvířata navzájem způsobí. V zajetí se zubr může dožít 20 (samci) až 28 (samice) let, zatímco v přírodě je dožití zubra mezi 14 (samci) a 24 (samice) lety.
Sociální uspořádání
Zubr je společenské zvíře, které žije ve stádě o počtu osmi až třinácti jedinců. Skupina je tvořena z dospělých samců, samic a nedospělých jedinců. Složení stáda je poměrně proměnlivé a zvířata mezi jednotlivými skupinami často volně přechází. Stádo je vedeno dominantní samicí a obývá domovský okrsek o velikosti asi 100 km². V oblastech s dostatkem potravy nebo během zimy u krmelců se mohou jednotlivá stáda shlukovat a vytvářet velké skupiny.
Část samců žije buď samotářsky, anebo vytváří menší skupiny, jejichž domovský okrsek je velký od 44 do 151 km². Během období páření se ale vždy připojují ke stádům se samicemi.
Potrava
Zubr patří mezi býložravce. Složení jeho potravy se liší v průběhu roku v závislosti na její dostupnosti. Od jara do podzimu tvoří převážnou část potravy zubra různé byliny a trávy a také listy z keřů a stromů. V menší míře požírá i mechy, přesličky, různé lesní plody a i houby. Během zimy se zubr živí zbytky trávy, větvičkami a kůrou stromů a keřů. V Bělověžském pralese je populace zubra pravidelně přikrmována senem.
Dospělý jedinec denně spořádá až 32 kg potravy, kterou zpracovává přežvykováním. Má složený žaludek se čtyřmi komorami (bachor, čepec, kniha, slez). V bachoru se potrava hromadí, mechanicky zpracovává, štěpí pomocí symbiotické mikroflóry (bakterie, prvoci, houby) a pak dělí podle velikosti částic. Největší částice jdou zpět do tlamy a jsou znovu přežvýkány. Tento proces se několikrát opakuje a potrava postupuje do další části žaludku. Zvíře tráví látky, které bakterie a prvoci vytvořili z přijaté potravy.
Komunikace
Zubr se s dalšími jedinci ve stádu dorozumívá různými zvuky, frkáním a mručením. Dalším důležitým smyslem je čich, který hraje roli hlavně během rozmnožování. Kromě toho zubr využívá i pohyby a postoj těla.
Rozmnožování
Období páření zubra probíhá během srpna až října. V této době se samci připojují ke skupině samic, kterou si před ostatními hájí. Pomocí čichu zjišťuje samec připravenost samic k páření. Samec se se samicí oddělí od stáda někam, kde je pro něj jednodušší si ji uhájit. Během této doby skoro nepřijímá potravu ani neodpočívá. Po spáření se oba vrací ke stádu, kde se vše znovu opakuje s další samicí. Někdy mezi samci dochází i k soubojům.
Samice je průměrně březí 264 dní a během května až června rodí jedno mládě. Před porodem opustí stádo a najde si bezpečné místo. Mládě se postaví na nohy už 22 až 45 minut po narození, první dny ale tráví spíše ležením a odpočíváním. Po pár dnech se oba opět připojují zpět ke stádu. Mládě je odstaveno ve věku jednoho roku. Dospělosti dosahují mladé samice ve třech letech, zatímco mladí samci až ve čtyřech až šesti letech a poprvé se účastní rozmnožování teprve po šestém roce života.
Zajímavosti
- Zubr evropský je národním zvířetem Polska.
- Rod bizon (Bison) vznikl zřejmě v jihovýchodní Asii, odkud se rozšířil do Ameriky i Evropy. Ve středověku byl zubr loven pro maso, kůži a rohy, které se používaly jako poháry na pití.
- Od bizona se zubr také liší počtem žeber, zubr jich má čtrnáct párů, zatímco bizon patnáct.
- Na světě žije v současnosti okolo 4 600 zubrů, z toho je „volně“ žijících cca 2 700 kusů. V Bělorusku v roce 2016 žilo 1 428 zvířat a v ČR v roce 2015 75 zvířat. V České republice byl zubr ve volné přírodě vyhuben v polovině 18. století. Dodnes ho ale najdeme v názvech obcí, vodních toků nebo na erbech šlechtických rodů. Nejrozsáhlejší oborou se zubry je Židlov v Ralsku.
- V současnosti jsou snahy ochránců zaměřeny také na návrat zubra do volné přírody, kde hraje důležitou roli při udržování přirozených luk a pastvin. Na ty je navázáno mnoho dalších druhů rostlin a živočichů, jeho přítomnost v přírodě tak zvyšuje druhovou rozmanitost. Spásáním rostlin se semeny zubr také přispívá k rozšiřování až 178 druhů rostlin.
- V oblastech s volným výskytem zubra dochází ke konfliktům s člověkem. Zubr využívá pěstované plodiny jako zdroj potravy, „ničí“ stromové porosty určené k těžbě, dochází ke konkurenci s domácími zvířaty o prostor a potravu nebo přenosu nemocí. I když se za způsobené škody platí finanční kompenzace, je zubr v některých zemích nelegálně zabíjen nebo se stává obětí pytláků.
- Od roku 1932 je vedena plemenná kniha zubrů. Kvůli nízkému počtu zvířat, která založila celý chov, se zubr potýká i s následky snížení genetické variability kvůli příbuzenskému křížení, jako je např. menší odolnost vůči nemocem a vyšší úmrtnost mláďat. Zubr evropský je dnes klasifikován jako zranitelný druh.
- Zubra lze křížit s domácím skotem, mláďata vzniklá tímto křížením ale musí být v první generaci přivedena na svět císařským řezem a býci jsou vždy neplodní. Vzniklí kříženci zubra a domácího skotu se jmenují zubroni a můžeme je vidět v zooparku v Bělověžském pralese. Svým vzrůstem jsou větší než oba jejich rodiče, dorůstají výšky 190 až 220 cm a váhy 800 až 1200 kg. První stádo zubroňů vytvořil Leopold Walicki v roce 1847. Zubra lze zkřížit i s bizonem americkým.
- Zubr je vyobrazen na tradičním polském alkoholickém nápoji Zubrovka (polsky Żubrówka). Do něj se přidává tráva tomkovice vonná (Hierochloe odorata), která roste hlavně v Bělověžském pralese.
Historie druhu
Zubr evropský jako druh vznikl pravděpodobně během poslední doby ledové buď z původního druhu bizona pravěkého (Bison priscus), nebo jako mezidruhový kříženec samce bizona pravěkého a samice pratura (Bos primigenius). Jeho rozšíření sahalo od západní přes střední až do jihovýchodní Evropy.
S postupujícím rozvojem lidské civilizace počty zubra klesaly a jeho populace byly vytlačovány do méně zalidněných oblastí. Poslední zmínka o výskytu zubra na Balkáně pochází z 3. století, v Galii (Francii) z 8. století, i když tam přežil zubr v pohoří Ardeny a Vogézy až do 15. století. Během 16. a 17. století byl zubr vyhuben v Maďarsku a v Transylvánii (Rumunsko). Do 20. století přežil zubr jen na dvou místech: v Bělověžském pralese a na Kavkaze. Bělověžský prales byl totiž už od 14. století vlastněn střídavě litevskými knížaty, polskými králi a ruskými cary, kteří ho využívali jako soukromý lovecký revír. S tím se pojil i přísný zákaz pytláctví a za zabití zubra i trest smrti.
Během první světové války bylo v Bělověžském pralese německými vojáky zabito na 600 zubrů pro maso, rohy anebo jen pro zábavu. V roce 1918 tam zbylo jen 68 zvířat, poslední zubr byl v Bělověžském pralese zastřelen v roce 1921, na Kavkaze poslední kus přežil do roku 1927. Tak byl zubr ve volné přírodě vyhuben a v chovech po celém světě zbývalo pouze posledních 54 jedinců.
Už v roce 1923 byla založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra, která řídila celý záchranný program. Jelikož se zubr v Evropě vyskytoval ve třech poddruzích, byly vytvořeny dvě linie chovu. Nížinná linie („L“ nebo Bělověžská linie) byla založena ze sedmi zvířat pocházejících výhradně z bělověžské populace a nížinně- kavkazská linie („LC“), do které bylo použito 11 zvířat z bělověžské populace a jeden býk z kavkazské populace zubra. V roce 1929 bylo založeno centrum pro návrat zubra do přírody v Bělověži a vypuštěna čtyři zvířata zakoupená polským státem ze zoologických zahrad. V roce 1939 zde žilo už šestnáct zvířat.
Během druhé světové války se na území pralesa vystřídali Němci, Rusové i partyzáni, stádo zubrů ale naštěstí válku přečkalo. Po ní ale následovalo rozdělení celého území mezi Polsko a tehdejší Sovětský svaz, které dodnes zamezuje volné migraci větších zvířat.
První reintrodukční program probíhal v Bělověžském pralese v letech 1952 až 1966. Později byli zubři vysazováni v národních parcích a přírodních rezervacích v Litvě, Bělorusku, Ukrajině, Rumunsku, Rusku, Slovensku, Lotyšsku, Německu, Kyrgyzstánu, Moldavsku, Španělsku, Dánsku, Bulharsku a v České republice.
Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.