Nikola Šuhaj je skutečnou historickou postavou z oblasti dnešní Zakarpatské Ukrajiny. Postavou, která se stala legendou díky románu Ivana Olbrachta napsanému v roce 1933. Olbracht přiznal, že v knize jsou osudy Nikoly Šuhaje zromantizované a že chtěl především přitáhnout pozornost veřejnosti k nelehkému životu lidí na Podkarpatské Rusi. Román líčí Nikolu jako zbojníka, který bohatým bral a chudým dával, a zařadil se tak do stejné kategorie jako slovenský Jánošík nebo jiný zakarpatský zbojník Oleksa Dovbuš. Skutečnost však zdaleka tak růžová nebyla, nelze přehlédnout, že Nikola byl především lupič a vrah, o jehož čestných motivech lze v některých případech pochybovat.
Z vojáka zbojníkem
Šuhaj se narodil v roce 1898 v obci Koločava na území tehdejších Uher, resp. soustátí Rakouska-Uherska. Za první světové války, v roce 1917, narukoval k 85. uherskému pluku. Od rakousko-uherského vojska však brzy nato zběhl (ostatně podobně jako řada českých a slovenských vojáků, z nichž někteří se pak stávali členy československých legií). Společně s jinými zběhy se poté skrýval v jeskyních u Drahova v údolí řeky Terebly (od Koločavy směrem na Chust). Údajně také zabil jednoho uherského četníka. Pronásledování uherskými četníky ustalo s koncem první světové války a rozpadem Rakouska-Uherska.
Nikola Šuhaj se mohl vrátit do Koločavy, kde se oženil s Eržikou Dračovou a nějakou dobu zde relativně spořádaně žil. V roce 1919 připadlo území Podkarpatské Rusi na základě saint-germainské mírové smlouvy Československu, a protože byl Šuhaj stále považován za vraha četníka, začalo stíhání tentokrát ze strany československých četníků. Šuhaj navíc znovu začal s krádežemi, nejprve jen jídla a pití, např. sýra na kolibách. Jednou už byl dopaden, podařilo se mu však z vězení uprchnout. Podle různých verzí je možné, že se mu povedlo uplatit hlídajícího četníka, nebo že ho zabil. Po útěku kolem sebe Šuhaj shromáždil zbojnickou bandu, k níž se přidal i jeho mladičký (15letý) bratr Jura. Přepadávali a okrádali nejčastěji movité židovské obchodníky, kupce s dobytkem, ale také třeba svatebčany, a dokonce vykrádali kostely, což bylo v tehdejší silně věřící společnosti neobvyklé.
Pravda versus legenda
A jak to bylo s tvrzením, že Nikola Šuhaj bohatým bral a chudým dával? Říkal to o sobě, ale podle dobových záznamů se nestyděl okrást i chudáka. Z krádeží měla jeho loupežnická skupina dostatek pálenky a cigaret, proto různým lidem z těchto zásob zbojníci občas něco věnovali, čímž si získávali jejich sympatie. Říkalo se, že ho lidé mají rádi – minimálně u části z nich ale šlo hlavně o strach. Např. když Šuhaj onemocněl na tyfus a poslal pro lékaře, ten dostal na vybranou: buď přijdeš a vyléčíš mne a dobře ti zaplatím, nebo nepřijdeš a potom zemřeš a tvoje statky vypálím. Pravdou ovšem je, že v boji proti četníkům, kteří představovali cizí moc, byla téměř celá Koločava na straně Nikoly, který byl prostě „jejich“ proti cizím. Šuhaj tehdy zabil další dva četníky, tentokrát československé – při náhodném setkání v lese zastřelil „četníka na zkoušku“ Vojtěcha Kubína a přímo u Šuhajovy chalupy byl zabit číhající Oldřich Hrabal, náhradník za Kubína.
Dopadení a smrt
Četníci poté zahájili zoufalou snahu o dopadení zbojníka. Rodina Dračů (včetně Šuhajovy ženy Eržiky) skončila ve vězení a Dračova chalupa byla zapálena. Už podle zpráv z dobového tisku se vůbec nevyšetřovalo, kdo chalupu zapálil. Vyhláškou z 20. května 1921 byla slíbena odměna 3 000 Kč každému, kdo Šuhaje zneškodní. Za takové peníze se tehdy dalo koupit malé hospodářství. Ale i další pátrání po Šuhajovi bylo bezvýsledné. Na podnět ministerstva vnitra z 1. července 1921 měla všechna četnická velitelství okamžitě poslat posily. Praha měla dát na tři měsíce k dispozici 35 četníků, Brno 25 a Bratislava 40 četníků. Celkově byly na dopadení zbojníka vynaloženy obrovské náklady.
Teprve 15. srpna 1921 byl Nikola s bratrem Jurou zabit, prý při přestřelce s četníky. To však nebyla pravda, četníci si pouze chtěli přivlastnit zásluhy za jeho dopadení. Ve skutečnosti byl Nikola ubit sekerami třemi bývalými kamarády, kteří za ním a jeho bratrem přišli s kořalkou, opili je, a když přestal být Nikola ostražitý, zabili ho. Namísto odměny pak ale skončili na rok ve vězení, po propuštění se do Koločavy raději už nikdy nevrátili.
Manželka a dcera
Teprve čtyři měsíce po Nikolově smrti se jako pohrobek narodila jeho dcera Anna. Její matka Eržika se znovu vdala a měla další dvě děti. Zemřela v pokročilém věku až v roce 1987, Anna, provdaná Štajerová, pak zemřela až v roce 2006. Anna o svém otci vždy tvrdila, že nikomu nic zlého neudělal a lidé ho měli rádi…
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.