(lat. Manihot esculenta, angl. cassava nebo manioc)
Maniok je keř z čeledi pryšcovitých rozšířený v mnoha regionech světa, proto také dostal řadu alternativních názvů, např. kasava či yuca. Název yuca se používá ve španělštině i v USA, rostlina však nemá nic společného se stejnojmennou jukou guatemalskou. Maniok se pěstuje v tropických a subtropických regionech pro své jedlé kořenové hlízy bohaté na škrob. Sušený prášek z kasavy (škrobovitý extrakt) se nazývá tapioka. Může mít i podobu malých kuliček, tapiokových „perel“, které jsou mj. základem asijského bublinkového čaje (bubble tea).
V tropech je kasava základní potravinou, především v rozvojových zemích, a je tam třetím největším zdrojem sacharidů v potravě po rýži a kukuřici. Rostlina dobře odolává suchu a může růst i na okrajových půdách. Kasava může být sladká nebo hořká. Obě varianty však podobně jako jiné kořeny a hlízy obsahují také toxiny (hořká v mnohem větším množství), konkrétně prudce jedovatý kyanovodík. Proto se před konzumací musí správně upravit, např. varem, sušením či kvašením, jinak hrozí otrava kyanidem, která může skončit i smrtí.
Výhodou manioku je vysoká energetická hodnota potravy z něj získané v poměru k rozloze půdy, na které se pěstuje. Díky jeho odolnosti vůči suché půdě s minimem srážek a díky možnosti sklízet ho podle potřeby (nikoliv jen v konkrétním období) slouží i jako rezerva pro případ hladomoru, a má tak velký význam především v subsaharské Africe. Např. v Ghaně tvoří kasava cca 30 % průměrného denního kalorického příjmu obyvatel a pěstuje ji téměř každá farmařící rodina. Nevýhodou je problematické skladování – pro vysoký obsah vody můžou hlízy relativně brzy shnít.
Původ a výskyt
Divoký maniok má svůj původ pravděpodobně v Brazílii, kde se také poprvé začal pěstovat již před několika tisíci lety. Odtud se rozšířil do Střední Ameriky a postupně se stal jednou z hlavních složek potravy předkolumbovských obyvatel Ameriky – často se objevuje také v indiánském umění. Do Afriky rozšířili kasavu portugalští obchodníci v 16. století, ve stejnou dobu se dostala na portugalských a španělských lodích také do Asie. V Africe se v mnoha zemích stala spolu s kukuřicí základní potravinou a nahradila tak původní africké plodiny. Velkou důležitost má i v některých asijských zemích. Proto je také někdy popisována jako „chléb tropů“.
Největším světovým producentem manioku je Nigérie následovaná Thajskem, Indonésií, Brazílií, Angolou, Ghanou, Demokratickou republikou Kongo a Vietnamem. Největším exportérem je jednoznačně Thajsko, po něm Vietnam a Indonésie.
Využití
Syrový maniok obsahuje přibližně 60 % vody, 38 % sacharidů, 1 % proteinů, zanedbatelné množství tuku, ale také 25 % doporučené denní dávky vitaminu C a vápníku. Kdekoliv se pěstuje, připravují se z něj výživné pokrmy. Kořen sladší varianty manioku může být náhradou za brambory. Dále se z kasavy dělá mouka, z níž se pak připravuje chléb, placky, koláče, sušenky, dokonce i lupínky nebo chipsy a zahušťují se jí omáčky. Z oloupaných hlíz lze uvařit lepkavou průhlednou kaši.
V Latinské Americe a Africe se z kasavy vyrábí ocet, pivo a další alkoholické nápoje (destiláty). V západní Africe se strouháním kořenové dužniny, ždímáním, kvašením a poté sušením připravuje gari, které se pak namočené dává do polévek, nebo se zalévá omáčkou či sype cukrem. V částech Asie a Afriky se konzumují také listy, jež jsou bohaté na vitamíny a proteiny a připravují se podobně jako špenát.
V posledních letech nabývá na významu i použití rostliny jako biopaliva, ve snaze zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě energie. Jak hlízy, tak i nadzemní části rostliny se využívají jako krmivo pro zvířata. Škrob se používá i v kosmetickém průmyslu a dokonce při výrobě plastu, lepidel a gumy.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.