Prizren je možná nejkrásnější město Kosova, které vynechá málokterý návštěvník, který do země zavítá. Zachovalo se tu největší množství tradičních osmanských domků s balkony přečnívajícími do úzkých dlážděných uliček. Turecko se však připomíná i v místní kuchyni a turečtina je zde dokonce spolu s albánštinou, srbštinou a bosenštinou úředním jazykem. V turečtině tu vychází i noviny a vysílá rádio. Etnická rozmanitost byla narušená válkou, po níž odešlo mnoho Srbů, a dnes už v Prizrenu výrazně převažuje albánské obyvatelstvo. Přesto jsou tu stále zastoupeni Turci, Bosňané, Srbové, Romové a jihoslovanské etnikum Goranů.
Při započítání okolních vesnic má Prizren asi 180 000 obyvatel. Samotným středem města protéká řeka Bistrica (Lumbardhi). Prizren leží stejně blízko k hranici s Makedonií i Albánií, směrem k Makedonii se tyčí mohutné pohoří Šar Planina. Město se za války v letech 1998–99 vyhnulo většímu poškození, ale při nepokojích v roce 2004 byla vypleněna a vypálena celá řada srbských domů i pravoslavných kostelů.
Historie Prizrenu
Nejstarším archeologickým nálezem z této oblasti je bronzová soška, tzv. Běžec z Prizrenu, který je dnes k vidění v londýnském British museum. Byla nejspíš vyrobena ve starověkém Řecku a odtud dovezena. Římané ovládli velkou část antického světa a nechyběli samozřejmě ani v dnešním Prizrenu, založili zde město Theranda. Za vlády Byzantinců sem přišly slovanské kmeny Srbů, v 11. století byly podrobeny Bulharskou říší, ale pak už nastal čas pro středověké Srbské království.
Za dynastie Nemanjićů i po jejím pádu vystavěli Srbové mnoho krásných pravoslavných kostelů a klášterů. V roce 1455 ale Prizren dobyla armáda osmanského Turecka a Turci zůstali až do roku 1913. Postupem času výrazně převládlo albánské a muslimské obyvatelstvo, jako všude na Balkáně byly postaveny mešity, medresy, bazary, hammamy, hodinové věže a osmanské domky. Město bylo kvetoucím centrem obchodu a řemesel. Krátkou vládu Rakouska v roce 1689 přivítali místní katolíci a pravoslavní křesťané, takže když byli Rakušané vyhnáni, prchlo mnoho Srbů za hranice ze strachu před odplatou. Prizren se stal ještě více albánským.
Koncem 19. století se město stalo dokonce centrem albánského národního uvědomění, když tu byla v roce 1878 založena Prizrenská liga usilující o sjednocení Albánců v nově nezávislém státě. Tyto snahy ale selhaly a Prizren se stal po balkánských válkách v roce 1913 součástí Srbska (cca 5 000 Albánců bylo Srby zmasakrováno…), později Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Jugoslávie. Za první světové války byl region okupován Bulhary, za druhé světové války Italy a Němci. Velká část turecky hovořících rodin odešla po nátlaku jugoslávských úřadů v letech 1953–61 do Turecka.
Prizren trpěl nepřátelstvím Titovy Jugoslávie a Hodžovy komunistické Albánie. Vynikal však nejlépe zachovanou osmanskou architekturou v Kosovu a stal se turistickým centrem. Válka v Kosovu se v porovnání s jinými městu Prizrenu tolik nedotkla, i když některé budovy poničeny byly. Boje v letech 1998–99 však přinesly nejprve exodus Albánců, po válce jejich návrat a naopak odchod Srbů. Ti dnes ve městě prakticky nežijí, zůstali jen v několika okolních vesnicích. Nadějí pro místní ekonomiku a cestovní ruch je nová dálnice z albánské Drače (Durrës) do Prištiny a dál na srbské hranice.
Prizren - zajímavosti a památky
Minaret mešity Arasta – pozůstatek někdejší mešity z roku 1526, která tu stála, než byla za socialistické Jugoslávie oblast přeměněna v nákupní zónu. Alespoň minaret byl zachován jako ústupek protestům místních.
Halveti tekke – budova muslimského řádu dervišů, jejíž ceremoniální pokoje stojí za vidění a diskrétní návštěvníci si je mohou prohlédnout.
Dům Sheh Hasan – jeden z několika zbývajících typických osmanských domů z 18. století.
Gazi Mehmet Paša Hammam – turecké lázně postavené Gazi Mehmetem ve druhé polovině 16. století stejně jako blízká mešita a medresa (koránová škola). Budovu korunuje devět malých a dvě velké kupole, vzhled je tedy podobný jako u mnoha jiných dochovaných příkladů osmanských hammamů na Balkáně a v Turecku. Lázně byly funkční až do roku 1944.
Mešita Bajrakli (Gazi Mehmet Pašova) – možná nejkrásnější mešita v Prizrenu postavená v roce 1566. Termín „bajrakli“ byl vyhrazen pro hlavní mešitu, která vyvěšovala vlajku jako signál pro zahájení modlitby pro všechny mešity ve městě.
Muzeum Prizrenské ligy – muzeum připomínající vznik organizace prosazující sjednocení Albánců ve společném státě, které proběhlo v roce 1878. Budova byla zničena Srby v roce 1999 (ale zdařile zrekonstruována) a muzeum stojí za návštěvu. Kromě historické expozice si tu můžete prohlédnout i tradiční albánské kroje.
Starý kamenný most – je jedním ze symbolů Prizrenu, podobně jako Stari Most v Mostaru. Osmanský most přes řeku Prizrenska Bistrica byl zničen v roce 1979 velkou vodou, ale o tři roky později krásně zrekonstruován.
Mešita Sinan Paša – největší mešita ve městě je jeho výraznou dominantou. Mešita pojmenovaná po svém zakladateli Sofi Sinan Pašovi, který ji nechal postavit v roce 1615. Přízvisko „Sofi“ získal tento muž díky svojí moudrosti.
Náměstí Šadrvan – centrální náměstí města s fontánou (šadrvan). V některé z kaváren v okolí náměstí můžete ochutnat místní specialitu, lehce alkoholický sladký turecký nápoj z fermentované kukuřičné či pšeničné mouky, kterému se říká boza.
Katedrála svatého Jiří – pravoslavná katedrála postavená v polovině 19. století za peníze srbských obchodníků a nádherně a luxusně vyzdobená. Během albánsko-srbských nepokojů v roce 2004 však byla vypleněná a vypálená. Okolí katedrály je čtvrtí, kterou dříve obývali Srbové a uvidíte tu celou řadu zničených či opuštěných domů a také další kostel poničený v roce 2004 (kostel Krista Spasitele).
Hrad (Kalaja) – volně přístupná zřícenina pevnosti, která nabízí krásné pohledy z výšky na město a okolní hory. V základech hradu je systém tunelů, které byly po roce 1938 využívány jako zásobárna vody pro město. Hrad vznikl za vlády Byzantské říše a na významu získal především ve středověku, kdy byl hlavním sídlem srbské říše.
Katolická katedrála – vcelku pěkná stavba, která je relativně nová – pochází z 19. století.
Mešita a medresa Ali Efendi – patří k nejstarším v Kosovu, vznikla už v 16. století. Známou se stala v roce 1908, kdy zdejší Albánci katolického vyznání vhodili před začátkem modlitby do mešity prasečí hlavu (muslimové nejedí vepřové maso) a následoval bojkot katolických obchodů ze strany muslimů, který trval tři roky.
Městská radnice – je popsaná nápisy, které vyjadřují díky zemím, které uznaly nezávislost Kosova v relativně krátké době po jeho vyhlášení. Najdete tak zde i nápis „Děkujeme Czech Republic“.