Trocha faktografie na úvod
Se svou rozlohou od 390 do 550 km² (dle stavu vody) je Skadarské jezero největším balkánským jezerem, v průměru dosahuje hloubky okolo sedmi metrů a jeho tvar je často přirovnávám k delfínovi. Leží na území dvou států, Albánie a Černé Hory, hranice mezi nimi prochází jeho východní částí. Černé Hoře patří jeho větší část, přibližně dvě třetiny. Část jezera a jeho okolí, které je bohaté na faunu i flóru, byla v roce 1983 vyhlášena národním parkem.
Hnízdí zde přes 250 druhů ptáků, mezi nimi i některé vzácné druhy, např. pelikán kadeřavý, ibis černý, kormorán malý a rybák bahenní. V jezeře žije okolo 50 druhů ryb, dokonce zde lze najít i mořské druhy, které se sem dostávají řekou Bojanou. Bojana a další řeky ale nejsou jediným vodním zdrojem jezera, v jeho hladině se totiž nachází i několik pramenů, tzv. ok.
Nejznámnější rybou jezera je skadarský kapr neboli srbsky/černohorsky krap. Jedná se o rybu mnohem větší než je kapr český a také mnohem chutnější – je zde vyhlášenou specialitou. Upravují ho jednoduše jako většinu ryb, ochucují pouze solí, olivovým olejem, česnekem a petrželí. V restauraci k němu i většině ryb dostanete jako přílohu vařené brambory se špenátovými listy.
Panoramata
Hezký výhled na jezero si můžete užít i během cestování hromadnou dopravou či autem. Virpazar a Vranjinu, dvě obce ležící na jeho protilehlých březích, totiž spojuje jak železnice, tak i silnice na trase Podgorica – Bar. V jeho blízkosti zároveň vede i silnice z Podgorice směrem k albánským hranicím, tedy na Tuzi, městečko trhů, a albánské město Skadar, podle něhož je jezero pojmenováno.
Nechcete-li pouze projíždět okolo, ale strávit u jezera více času, pravděpodobně budete muset zastavit na pláži v Murići, která leží asi v polovině cesty podél západního břehu jezera, nebo v některé z obcí na jeho březích, nejlépe ve Virpazaru, Vranjině nebo v Rijece Crnojeviće, romantické vesničce, která byla letním sídlem krále Nikoly I.
Virpazar – tam, kde žáby dávají dobrou noc
Virpazar je malé městečko na západním břehu jezera a dnes i hlavní přístav jeho černohorské části. Z Podgorice se sem nejsnáze dostanete vlakem, přičemž jízdenka vás vyjde na 1,4 EUR na osobu. Vlaková stanice ale leží asi půl kilometru od samotného centra dění, ke kterému nevede cesta pro pěší, takže bohužel nezbývá než se vydat buďto zpět po kolejích nebo podél poměrně rušné silnice.
Jeden z průvodců ho dokonce označil za průmyslové centrum :-) Pokud toto městečko uvidíte, myslím si, že s tímto tvrzením asi nebudete moci souhlasit. Jeden z mých spolucestovatelů jej okomentoval slovy: tak to teda jedině, že by za průmysl považovali rybářský :-). Jedná se o skutečně malinkou obec, která ale má své velké kouzlo. Výrazným bodem městečka je skála, na níž je od roku 1964 umístěna bronzová socha bojovníka se zbraněmi a vlajkami. Má být památníkem padlých v bojích v letech 1941-45 a jejím autorem je Marko Ostoja. Nad Virpazarem, přibližně 15 minut chůze od centra, se tyčí pevnost Besac.
Ve Virpazaru se nachází turistické infocentrum, kde můžete získat podrobnější informace o celém národním parku. Městečko příp. může posloužit i jako výchozí bod pro plavbu po jezeře. Tu je možné domluvit i na místě a celkem bez větších obtíží, stačí se zeptat kohokoli z místních rybářů, buďto nabídne vlastní služby nebo vás na někoho odkáže. V sezóně za stejnou cenu můžete absolvovat plavbu min. o hodinu delší a doplněnou o pohoštění.
V tomto duchu plavby nabízí i hotel Pelikán, jehož budova je jednou z nejvýraznějších na virpazarském náměstí. Jeho majitelé jsou velmi milí, vedou restauraci, kde můžete ochutnat čerstvou a výborně připravenou rybu. To vše v příjemném venkovním posezení mezi sušícími se bylinkami. Chcete-li v Černé Hoře ochutnat některou z rybích specialit, ale máte výrazně omezený rozpočet, rozhodně bych upřednostnila místní restauraci nebo restauraci Jezero ve Vranjině, protože ceny jsou zde výrazně nižší než v přímořských městech. V horním patře hotelu má pan majitel své malé muzeum – upravil a vybavil tento pokoj ve stylu černohorskoského života svých pra pra rodičů. Rozhodně se jedná o místo, kam stojí za to zajít... už jen pro krásnou atmosféru.
Pokud by Vám ve Virpazaru ještě zbýval čas do odjezdu vlaku, doporučila bych jít se projít na blízký kopec směrem k Rijece Crnojeviće. Cestou si můžete užít další hezký výhled na jezero i Virpazar a vaše kroky bude doprovázet hlasitý a intenzivní žabí zpěv.
Vranjina
Tato vesnička leží na stejné železniční trati jako Virpazar, ale na východním břehu Skadarského jezera. Jedná se o místní rybářskou osadu, kde nenajdete víc než domky rybářů, obchůdek se základními potravinami a restauraci Jezero. I tak ale alespoň za zastávku toto místo stojí. Břeh jezera je lemován rybářskými loďkami, na nichž každou chvilku někdo odplouvá a připlouvá a přiváží čerstvé ryby. Ryby zde lze koupit v surovém stavu nebo pak ochutnat ve výše zmíněné restauraci. Vaří zde velmi dobře a za na místní poměry přívětivé ceny.
V únoru a březnu, v době zvýšené hladiny vody, bývá část vesničky zatopená a je obtížné vystoupit na dva z vrcholků, mezi nimiž Vranjina leží. Tyto kopce prý připomínají ženské poprsí a místní je označují jako Sophia Loren. Je-li sucho, je možné na oba z vrcholů vystoupit. Cesta na vrchol je nad vesnicí značená, trvá přibližně hodinu a místy je nutné použít ruce, odměnou je cestou návštěva kostelíka a na vrcholu nádherný výhled na velkou část jezera.
Terén je ale hodně kamenitý a ideálním místem pro plazy. Místní sem nedoporučují chodit v období od května do října, protože v tuto dobu se zde hojně vyskytuje zmije růžkatá, místními označovaná jako "poskok". Z osobní zkušenosti mohu říct, že se zde vyskytuje i v dubnu a pravděpodobnost, že se s nimi setkáte, není úplně malá. Pokud uvidíte hada v blízkosti jezera, většinou se nejedná o zmiji, ale o užovku, takže panika není na místě.
Autorkou článku je Pavlína Frydrychová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.