Island vděčí za šíření svého jména v celosvětovém měřítku originálním nahrávkám zpěvačky Björk, rekordnímu úvěru 2,1 miliardy amerických dolarů, díky kterému se vyhnul státnímu bankrotu, a nedávno utichlé sopce Eyjafjallajökull. Už teď je jisté, že horentní sumu začne země v příštím roce splácet a že Björk ke konci roku vydá po čtyřleté odmlce novou desku. Jakákoliv prognóza další sopečné erupce je ovšem značně nejistá...
Vulkanologové odhadují, že se na zemském povrchu nachází kolem 500 činných sopek. Z tohoto počtu si Island v severním Atlantiku ukousl poměrně velký kus... v současnosti je zde evidováno asi 30 aktivních sopek a jakákoliv z nich představuje potenciální nebezpečí. Ostrov vděčí za četnou vulkanickou aktivitu své jedinečné poloze na rozhraní Euroasijské a Severoamerické litosférické desky a je tak jedinou pevninskou oblastí na světě, která leží přímo na středooceánském hřbetu.
Bez nadsázky se dá říci, že nebýt sopečné činnosti, neměli bychom Island. Jádro ostrova tvořené nejstaršími bazaltovými výlevy vzniklo zhruba před 16 miliony let, zbytek ostrova tvoří vyvřeliny mladší. Neutuchající aktivita přetváří nejen podobu samotného ostrova, ale i mořského dna v jeho výsostných vodách. Stačí vzpomenout na rok 1963, kdy se 32 km jižně od Islandu vynořil z oceánu zcela nový ostrov. Byl nazván Surtsey a od roku 2008 je součástí kulturního dědictví UNESCO. Lokalita byla zanesena do námořních map a stala se přírodní laboratoří pro biology a vulkanology. Ostrov pojmenovaný podle severského boha ohně Surtra však od poslední erupce v roce 1967 ztratil přibližně čvrtinu ze své původní mocnosti díky silné erozi způsobené větrem a mořskou vodou. Oproti Surtsey měly podobné ostrůvky Syrtlingur a Jólnir jepičí život, potopily se několik měsíců po svém zrodu.
Eyjafjallajökull
Výbuch sopky Eyjafjallajökull, který paralyzoval v první polovině roku 2010 velkou část Evropy, nebyl žádnou velkou erupcí. Na osmibodové vulkanické škále mu přísluší 3. stupeň. První trhlina, která se otevřela v noci z 20. na 21. března 2010 se naštěstí nacházela v nezaledněném průsmyku Fimmvörduháls. Pozorování nočního chrlení lávy se stalo vyhledávanou turistickou atrakcí a přineslo paradoxně jediné mrtvé, které si výbuch této sopky vyžádal. Dva turisté se rozhodli poté, co došel benzín, opustit vůz a pokračovat od místa pozorování pěšky. Oba zemřeli vyčerpáním. Následná silnější exploze, která se nacházela asi 9 km od první trhliny, už roztavila část ledovce, který nese stejné jméno jako sopka – Eyjafjallajökull. Obyvatelé jihu byli varovaní před povodňovou vlnou – tzv. jökulhlaup, což je v podstatě obdoba jávského termínu lahar.
Tři měsíce po erupci přijíždíme na jih ostrova, který byl postižen spadem popela i jökulhlaup. Asfalt před mostem je rozrušený, drolí se na prach. Důvodem však není nekvalitní asfalt, ale čistě ekonomický aspekt. Island je energeticky soběstačný, ale veškeré komodity od dřeva po nerostné suroviny musí dovážet. To platí i pro materiál na stavbu mostů. Proto je výhodnější mosty ohrožené povodňovou vlnou jednoduše vyzvednout z mostních pilířů a odvézt, než je později stržené obnovovat. I tento most byl díky včasnému varování zachráněn a po odvolání krizové situace mohla být okružní silnice téměř okamžitě zprovozněna.
Plánujeme přenocovat v jednoduchém kempu u vodopádu Skógafoss a pokusit se přiblížit místu, kde probíhala erupce. Přijímáme nabídku místních na večerní program v malém kulturním centru a mísíme se mezi zástupy rozesmátých Islanďanů ve vlněných svetrech. Ve vesnici Skógar žije pouze 23 obyvatel, ale vypadá to, že se zde sešli všichni obyvatelé z jihu ostrova. Dostáváme horkou polévku ze skopového masa a nízkoalkoholické pivo. Na pódiu hraje kapela a všichni jsou v dobré náladě. Oslava má prozaický důvod - právě ten den byla erupce Eyjafjallajökull úředně uznána za skončenou. Druhý den se o tom vydáváme přesvědčit na vlastní oči.
Čtvrt roku po erupci
Ze Skógaru vede Laugavegur, jedna z nejznámějších dálkových turistických tras, do horské vesnice Þórsmörk (24 km) a nebo ještě dál, do krajiny barevných ryolitových hor oblasti Landmannalaugar (celkem 79 km). Tady ve Skógaru je už většina sopečného prachu pryč. Prorostla jím tráva a zbytek rozfoukal neustále vanoucí vítr. Cestou od vodopádu Skógafoss směrem do vnitrozemí začíná popelu přibývat. Mizí i poslední chomáče trávy, jen tu a tam se derou na povrch drobné růžové kvítky silenky bezlodyžné, které v těchto nehostinných podmínkách působí jako zjevení. V místech, kde přecházíme říčku Skóga, potkáváme dva angličany. Sdělují nám, že je cesta do Þorsmörku přerušena lávovým polem a že ve změti vyvřelin zahlédli ještě žhavou lávu.
I přes začínající déšť jdeme dál k chatě Baldvinsskáli, kde parkují zásahová vozidla ICE-SAR. Odtud pokračujeme vyjetými kolejemi, ve kterých jen tu a tam prosvítá sníh. Normálně bychom kráčeli po ledovci, ale teď je tu všechno pohřbeno pod dvaceti čísly popela. Jak přestane pršet, vrchní vrstva uschne a vítr ho žene v poryvových vlnách krajinou. Dostane se všude, do foťáku, do uší, skřípe nám při svačině mezi zuby. Přicházíme k místu, kde trasa končí pod lávovým polem. Láva je sice navenek utuhlá, ale padající déšť se na ní doslova vaří. Pára stoupá a míchá se s šedými mraky. Monotónní černočernou krajinu narušuje jen barevný pahorek, který se z trhliny během erupce vynořil. Láva je ostrá, na zmrzlých prstech dělá drobné zářezy. Než se vrátíme do kempu, prořeže se jeden z úlomků i kapsou v batohu. Ve Skógaru ten den ani nesprchne. Jen nad sopkou visí těžká mračna a skrápí černou krajinu vydatnou dávkou deště.
Život se sopkou za zády
Co na skrytou hrozbu nedaleko svých domovů říkají samotní Islanďané? Vlastně nic moc. Když se zeptáte, pokrčí rameny a zeptají se, jak daleko od nejbližší řeky žijete vy. A nemusí nic dodávat. My máme rozvodněné řeky a Islanďané rozbouřené sopky. Pokud nechtějí opustit svůj rodný ostrov, musejí se s tímto faktem smířit. Otřesy země jsou tu na denním pořádku. Za všechno hovoří stránky Islandského meteorologického ústavu. Za předpovědí počasí následuje mapa se zaznamenanou seismickou aktivitou během posledních 48 hodin. Nejbouřlivěji zatím proběhl konec února 2011, kdy bylo během dvou dnů zaznamenáno na 500 otřesů, z nichž několik přesáhlo 4. stupeň Richterovy škály. Vulkanologové připouští, že Island vstupuje do období zvýšené sopečné aktivity, které se střídá s obdobím klidu po zhruba 50 – 80 letech. Po výbuchu Eyjafjallajökull se proto zraky široké veřejnosti i odborníků obrací k dalším spícím vulkánům ostrova. Narůstající seismická aktivita může být předzvěstí nadcházející erupce.
Horké skvrny Islandu
Vztah Islanďanů k sopečné aktivitě, která stvořila jejich ostrov, dokazuje rychlá reakce veřejnosti. V anketě probíhající na celém ostrově byla pro nový kráter a lávový proud v průsmyku Fimmvörduháls vybrána jména Magni a Módi (synové norského boha hromu, Thóra). Nové lávové pole po druhém výbuchu bylo pokřtěno jako Godahraun (podle oblasti Godaland) a cesta do Þórsmörku byla po vychladnutí lávového pole přeznačena.
Od utichnutí Eyjafjallajökull uplynul skoro rok, ale zájem médií i veřejnosti je stále živý. Na nejčastěji pokládanou otázku, který z vulkánů v aktivitě převezme štafetu, se ale těžko hledá odpověď. Adeptů je na tomto kousku země více než dost.
Hekla
Sopka na jihozápadě ostrova, která byla ve středověku označována jako brána do pekel. Spolu s Grímsvötnem patří k nejaktivnějším sopkám ostrova. Od roku 1970 vybuchuje v desetiletých periodách a ta prozatím poslední se odehrála v roce 2000. Je tak horkým kandidátem v pořadí. Na její vrchol (1 491 m n. m.) vede několik turistických cest, přístup ze západní strany je po erupci z roku 1991 znemožněn. Hlavním nebezpečím, které Hekla představuje, je vysoký obsah fluoru v sopečných plynech a nemožnost předpovědět erupci dříve než hodinu dvě předem. Obvykle je předznamenána lehkými otřesy půdy. Je proto nutné zvážit, zda se na výstup vydat. Sám o sobě není ničím náročný, jen je velmi často završen hledáním schránky s vrcholovou knihou v hustých mracích. Odtud také pramení její přiléhavé jméno, v překladu „zahalená“.
Katla
Sopka nacházející se pod ledovcem Mýrdalsjökull. Jak ze samotné polohy vyplývá, po výbuchu následuje nebezpečná záplavová vlna – jökulhlaup. Po erupci roku 1918 dosáhla jökulhlaup průtoku 100 000 m3/sec, což odpovídá průtoku jihoamerického veletoku Amazonky. Tato erupce byla prozatím poslední, podle statistik a předpovědí vulkanologů je pravděpodobné, že obnoví svoji aktivitu v první polovině tohoto století. Ve srovnání s Eyjafjallajökull má Katla desetkrát větší magmatický krb.
Grímsvötn
Sopka ukrytá pod příkrovem největšího evropského ledovce Vatnajökull vybuchla v posledních letech celkem čtyřikrát (1993, 1996, 1998 a 2004). Jezero, které se nachází nad sopkou, udržuje svým tlakem imaginární pokličku na sopečném hrnci a jakékoliv zmenšení objemu vody v jezeře může být spouštějícím faktorem další erupce.
Barðarbunga
Druhá nejvyšší hora ostrova (2 009 m n. m.) leží stejně jako Grímsvötn pod ledovcem Vatnajökull. 700 metrů hluboký kráter se od poslední erupce v roce 1910 zaplnil ledem. V posledních měsících je oblast Grímsvötnu a Barðarbungy sesmicky velmi aktivní. Ačkoliv otřesy prozatím dosahují maximálně 3,7 stupnňů Richterovy škály, je možné, že jedna z dalších erupcí propukne právě zde.
Sotva se rozptýlil mrak popela vychrlený ze sopky Eyjafjallajökull, obrátila se pozornost k palčivějším problémům než je vzrůstající seismická aktivita. Vysoká nezaměstnanost, nutnost finančních reforem nebo vstup Islandu do EU, to jsou témata, která jsou momentálně na pořadu dne. A patrně to bude podobné až do okamžiku, než se nad ostrovem objeví další sopečný mrak. Nebo než na podzim Björk vydá novou desku...
Hustota osídlení na Islandu je nejnižší v celé Evropě, na jeden 1 km2 připadá 3,03 obyvatel. Většina z celkového počtu 317 630 obyvatel je soustředěna v hlavním městě Reykjavíku a poté na farmách roztroušených na pobřeží kolem okružní silnice. Tato místa jsou většinou mimo zóny bezprostředně ohrožené lávovými proudy. Tím největším nebezpečím se tudíž stává spad pyroklastického materiálu, uvolnění jedovatých vulkanických plynů a již zmiňované jökulhlaup. Kombinace těchto faktorů a mimořádná intenzita erupce sopky Laki měla v roce 1783 katastrofální účinky. Celé území bylo postiženo spadem popela, část země byla spálena fluorem a na následnou fluorózu uhynulo přes 80 % ovcí a 50 % koní. 20 % islandské populace zmizelo ze statistik. Podobně silná erupce se naštěstí již neopakovala.
Organizace ICE-SAR (Icelandic Association for Search and Rescue) na dobrovolnické bázi vznikla sloučením organizací National Life-Saving Association of Iceland and Landsbjörg a Association of Icelandic Rescue Teams. Působí od roku 1999 jako záchranná složka a věnuje se i prevenci. Zúčastňuje se rovněž záchranných operací v zahraničí, posledním místem zásahu bylo zemětřesením postižené Haiti v roce 2010. Oficiální sídlo je v Reykjavíku.
Emergency Eruption Guidelines je informační brožura s rozmístěním únikových zón ale i oblastí, které byly v minulosti zasaženy povodňovou vlnou. Označena jsou centra první pomoci a předpokládané silniční uzávěry, nechybí ani důležitá telefonní čísla.
Autorkou článku je Pavla Slepičková, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.